Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3100/2008

28 Cdo 3100/2008

U S N E S E N Í

J. P.,

Ministerstvu spravedlnosti ČR,

 se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody v částce 500.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28.2.2008, č. j. -52, takto:

            I.  Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně  rozsudkem ze dne 18.10.2007, č.j. -31, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 500.000 Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce předmětem řízení učinil nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, která byla vykonána v době od 5.9.2004 do 28.1.2005, přičemž obžaloby, která byla podána u Okresního soudu v Olomouci, byl žalobce zproštěn rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9.12.2004, č.j. -183 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28.1.2005, č.j. -207, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Dále vzal za prokázané, že zprošťující rozsudek nabyl právní moci 28.1.2005. Též zjistil, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě dne 2.3.2005 u Ministerstva spravedlnosti ČR a dne 3.6.2005 bylo žalobci doručeno negativní stanovisko žalovaného k jeho žádosti o náhradu škody. Věc posoudil ve smyslu ustanovení , 35 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dovodil, že promlčecí doba v dané věci počala běžet den následující poté, kdy zprošťující rozsudek nabyl právní moci, tedy od 29.1.2005 a skončila dne 3.5.2007 s tím, že od 2.3.2005 do 3.6.2005 se doba promlčení stavěla (neběžela). Dospěl k závěru, že pokud žaloba byla podána dne 31.7.2007, tedy po skončení promlčecí doby, nelze s ohledem na ustanovení o.z. promlčené právo žalobci přiznat.

 K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne  28.2.2008, č. j. -52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně kvalifikoval žalobou uplatněný nárok podle a správně též odkazoval v souvislosti s posouzením doby promlčení  na ustanovení , 35 citovaného zákona. Vyslovil, že při určení, je-li právo promlčeno či nikoli, jsou rozhodujícími okolnostmi jednak délka promlčecí doby a jednak počátek běhu promlčecí doby. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že od 2.3.2005 do doby, kdy žalobci bylo doručeno negativní stanovisko o výsledku předběžného projednání jeho nároku - 3.6.2005, se doba promlčení stavěla (neběžela), běh promlčecí doby se obnovil dnem 4.6.2005 a promlčecí doba dvou let, počítaná ode dne, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek, uplynula dnem 3.5.2007. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v době podání žaloby zákonem určená promlčecí doba uplynula. Uzavřel, že vznesením námitky promlčení, která byla žalovaným vznesena důvodně, došlo k zániku nároku žalobce. Dospěl k závěru, že subjektivní právo žalobce vznesením námitky promlčení tedy přestalo být u soudu vynutitelné, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobce kromě předběžného projednání nároku za podmínek ustanovení  jednal o způsobu jiného řešení nároku, než v režimu (provedením zápočtu vazební doby do doby výkonu trestu z jiného odsuzujícího rozsudku).

 Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení ) odst. 2 písm. b) Namítal, že soudy obou stupňů řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele zásadní právní otázkou je otázka, zda uplatnění námitky promlčení žalovaným proti jeho nároku na náhradu škody při výkonu veřejné moci není v rozporu s dobrými mravy. Dovozoval, že s touto zásadní otázkou se soudy vůbec nevypořádaly. Poukazoval na skutečnost, že v době běhu promlčecí doby se nacházel ve výkonu trestu a žádal o možnost zápočtu vazby v předmětném období do trestu. Konstatoval, že právě liknavost a neochota státního zastupitelství znamenala promlčení jeho nároku. Podle dovolatele postup a výklad soudy obou stupňů znamenaly porušení jeho práva garantovaného v článku 36 odst. 3 d, ale i článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdil, že na promlčení jeho nároku se podílel samotný stát, reprezentovaný svými orgány veřejné moci. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle , b) ]; dovolání tak může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

Dovolatel předestřel k dovolacímu přezkumu otázku, zda promlčení uplatněných nároků na náhradu škody podle je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení o.z.

Otázka aplikace § 3 odst. 1 o.z. ve vztahu k  promlčení již byla dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud zastává názor, že není vyloučeno, aby i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, byl shledán v rozporu s dobrými mravy a byla mu proto soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 o.z. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Dovolací soud opakovaně vyslovil též závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002, usnesení NS  ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , rozsudek NS  ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek NS ze dne  30. 5. 2001, sp. zn. , usnesení NS  dne 21. 4. 1999, sp. zn. , rozsudek NS  ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. ). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek NS ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým č. 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek NS ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. ).

Přitom Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. ,  ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. ,  ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Pro úplnost je třeba dodat, že aplikací o.z. na výkon práva vznést námitku promlčení se zabýval i Ústavní soud ČR v nálezu z 15. 1. 1997, sp. zn. ,  v němž je v obecné rovině konstatováno, že ustanovení ,  dle kterého výkon  práv nesmí  být v  rozporu s  dobrými mravy,  platí i  pro výkon  práva vznést námitku promlčení, a konkrétní úvahy o použití cit. ustanovení se odvíjejí od výjimečných okolností případu spočívajících v tom, že zákonodárce opomněl v zákoně č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zohlednit existenci závazků váznoucích na nemovitostech prostřednictvím zástavních práv.

Dovolací soud připomíná, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. (srov. rozsudek NS ze dne 27.7.2009, sp.zn. ). Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.a kol.: . Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, s. 1288 ).

Rovněž je nutno podotknout, že je třeba odmítnout poukaz žalobce na ústavní práva, zaručující mu nárok na náhradu škody. Vztah k y či k d je totiž soudy jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z a 36 y, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených , který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění y blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. ).

Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde

o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , a dovolání proti němu podle není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. června 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu