Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1795/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému uložil oplotit jeho pozemek neprůhlednou zdí a vybudovat dvoukřídlou neprůhlednou bránu tak, aby žalobci měli svůj pozemek ze všech stran uzavřený a aby jejich nemovitosti byly znepřístupněny veřejnosti, jak tomu bylo v minulosti, než přešly na stát.

Okresní soud v Písku  (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č. j. -95, zamítl žalobu „se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným oplotit pozemek č. 78/7 neprůhlednou zdí vysokou alespoň 2,5 m nad terén parc. č. 78/7 od hranice s pozemkem č. 2093/3 až k jihovýchodnímu lomovému bodu parcely st. č. 342 a umístit bránu dvoukřídlovou dřevěnou neprůhlednou na ocelové konstrukci překrytou dřevěným trámem zakrytým pálenou krytinou, bránu ve stejné výšce jako oplocení, a to na hranici pozemků parc. č. st. 342 a č. 2093/3, vše v obci a k. ú. P. podle projektu P. – P. A.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky shora uvedeného domu a parcely, sousedící s  parcelou ve vlastnictví žalovaného. Žalobci 9. 5. 2003 žalovaného vyzvali, aby svůj pozemek oplotil, k tomu však nakonec nedošlo. Soud uzavřel, že mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření smlouvy o zřízení oplocení a neshledal ani důvody pro rozhodnutí o uložení povinnosti žalovanému oplotit jeho pozemek podle (dále „ “).

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce b) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. -161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby. Změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování a s odkazem na , a 2 a v aplikaci na skutková zjištění v konfrontaci s argumentací žalobců uvedenou v odvolání a dále s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a nález Ústavního soudu sp. zn. konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Ohledně uložení povinnosti žalovanému vybudovat bránu však dovodil, že z jednání uskutečněného 17. 7. 2003 vyplývá, že v tomto směru k uzavření písemné dohody došlo.  Uzavřel, že nárok žalobců na provedení oplocení, představující podstatu jejich požadavku, oprávněný není  a splnění dohody ohledně výstavby brány by samo o sobě žalobcům nepřineslo požadovaný výsledek. V tomto směru akceptoval zájem žalovaného, aby oplocení bylo dobře demontovatelné a nebránilo přístupu k teplovodnímu vedení pod ním umístěnému, přičemž vzal v úvahu okolnost, že v době rozhodování bylo oplocení včetně vrat (namísto brány žalobci požadované) již dokončené.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce b) dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále „OSŘ“). Namítá, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti tvrdí, že v předchozím řízení, ukončeném usnesením odvolacího soudu pod č. j. -43, porušil odvolací soud , 4 a s tím, že pokud by nebyl zrušen rozsudek soudu prvního stupně pro uznání, nemohlo by být vydáno nové rozhodnutí ve věci. V dalším řízení prováděl odvolací soud rozsáhlé doplnění dokazování s dlouhými průtahy a poté potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač byl povinen jej zrušit. Odvolací soud vyšel z nesprávného skutkového stavu ohledně prokázání vůle žalovaného přijmout ohledně oplocení návrh takového obsahu, jaký požadovali žalobci. Jeho rozsudek je navíc zatížen vnitřními rozpory ohledně závěrů ve vztahu k dohodě o výstavbě brány s poukazem na . Rozsudek vychází z neúplných a v neprospěch žalobců zkreslených skutkových zjištění, když soud nevyložil, proč ohledně výstavby brány vycházel z rozhodnutí odboru kultury a cestovního ruchu nebo proč nevzal v úvahu možnost přeložky parovodu. Dále dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že nesprávně, v neprospěch žalobců, aplikoval , a to za situace, kdy a. s. T. P. stavbou parovodu na pozemku žalobců, který užívá bez jejich souhlasu a bez náhrady, zasahuje do jejich práv. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje i v rozhodnutí o nákladech řízení. Uzavírá, že odvolací soud vyšel  ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, aniž by tento dovolací důvod blíže specifikoval. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým  lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam Odvolací soud sice zrušil předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, ale jen pro vady žaloby, takže nejde o případ uvedený  v . Soud prvního stupně nejprve rozsudkem pro uznání ze dne  21. 1edna 2004, č. j. -28, žalobě vyhověl, tento rozsudek  Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 27. 4. 2004, č. j. -43, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k odstranění vad žaloby, která byla podle něj neprojednatelná.   Odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně v otázce, jak má věc po právní stránce hodnotit, a proto nejde o případ, který má na mysli , podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Odvolací soud totiž nezavázal soud prvního stupně právním názorem na hmotněprávní hodnocení věci a vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je jen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005, č. j. -161, nelze se správností předchozího usnesení odvolacího soudu, kterým byl pravomocně zrušen rozsudek pro uznání, zabývat.

Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v  rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena  nebo která  je  odvolacími   soudy  nebo  dovolacím  soudem  rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek,  je dovolatel oprávněn napadnout   rozhodnutí   odvolacího   soudu,   proti   němuž  byla přípustnost  dovolání  založena  podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů  uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

V dovolání se uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, pokud jde o aplikaci a v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Podle konstantní judikatury však pro řešení těchto otázek nelze dovolání připustit. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 308). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2004, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2458). Zbývající námitky, pokud odpovídají , nemohou založit přípustnost dovolání a dovolací důvod, uvedený v nelze v případě uvedeném v uplatnit.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první , neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu