Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2148/2018

28 Cdo 2148/2018-89

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, IČO 43005314, se sídlem v Praze 2, K rotundě 100/10, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání pozemku v rámci církevních restitucí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2017, č. j. -73, takto: I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalovaný napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku pro uznání Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2017, č. j. -52, jímž soud prvního stupně rozhodl o vydání pozemku parc. v k. ú. K. p. Ř. z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobkyně, a byl změněn výrok III. o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatel předestřel otázku vymezení podmínek, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání ve smyslu a , konkrétně otázku, zda jest nutno rozhodovat o žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření podle Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. . Mínil, že postup soudu, který vedl k vydání rozsudku pro uznání, aniž rozhodl o jeho žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ve smyslu , založil právní nejistotu účastníka řízení a byl v rozporu s a Poukazoval rovněž na to, že žádal o prodloužení lhůty k vyjádření nejméně do 31. 5. 2017, pročež mělo být na soudu prvního stupně, aby lhůtu k podání vyjádření prodloužil.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí nebo zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu a jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. ). Řízení o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti ve smyslu je přitom typicky řízením, v němž lze uzavřít a schválit soudní smír (k aplikovatelnosti rozsudku pro uznání ve smyslu a v řízení o nahrazení projevu vůle doprovázeném restitučními aspekty srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. ).

Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace dále ustálena v tom smyslu, že usnesení podle je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je přitom okolnost, že takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. , publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. , uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Povahou věci se zde rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou pak vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. ).

Má-li se v řízení podle za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. ). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , cit. výše, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. ). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud v řízení o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti ve smyslu za situace, kdy se dovolatel, ačkoliv mu byla dne 16. 2. 2017 společně s žalobou doručena výzva k vyjádření podle (obsahující i řádné poučení o následcích nevyhovění výzvě), v uložené třicetidenní lhůtě ve věci písemně nevyjádřil, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že podání dovolatele ze dne 14. 3. 2017, v němž pouze uvedl, že žalobu neuznává, nelze považovat za kvalifikované vyjádření ve věci samé, neboť v něm ani v základních obrysech nevylíčil žádné rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu ( ), a že je proto namístě vyhovět žalobě rozsudkem pro uznání, protože fikce uznání žalobou uplatněného nároku ( ), která je v této podobě sankcí za nečinnost dovolatele ( ), nepochybně nastala, nijak se od výše citované judikatury neodchýlil. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že dovolatel v podání ze dne 14. 3. 2017 současně požádal o prodloužení lhůty k písemnému vyjádření nejméně do 31. 5. 2017 s odůvodněním, že z organizačních a provozních důvodů není schopen vyjádření adekvátně zpracovat, dále dne 27. 4. 2017 soudu sdělil, že za něj bude v řízení vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a konečně dne 16. 8. 2017 (tj. až po vydání rozsudku pro uznání) podal kvalifikované vyjádření v reakci na výzvu podle Uváděné organizační a provozní překážky totiž nelze považovat za vážný důvod ve smyslu výše citované judikatury, neboť v nich není možné spatřovat aspekt nepředvídatelnosti ani obecné ospravedlnitelnosti, a to zejména s ohledem na to, že dovolatel je státním orgánem vystupujícím jménem státu, který má být v rámci plnění svých úkolů a povinností schopen činit odpovídající právní úkony či si zajistit adekvátní právní pomoc. Důvody opožděného vyjádření předestírané dovolatelem tudíž zjevně nepředstavují mimořádné okolnosti, pro něž by ve smyslu výše citované judikatury nebylo namístě žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání.

Neobstojí pak ani námitka dovolatele, že soud prvního stupně nerozhodl o prodloužení soudcovské lhůty k vyjádření k žalobě. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi sice opakovaně připustil možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty určené k podání vyjádření podle s tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. ). V později vydaném rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. (jenž obstál i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti němu vydanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. ), však tento názor překonal; formuloval v něm a odůvodnil závěr, podle kterého v důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle nenastane fikce uznání nároku podle , jen jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle , jestliže soud své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. Procesní postup založený na faktickém vyhovění návrhu na prodloužení lhůty k podání vyjádření by totiž vedl k obcházení smyslu (účelu) , podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen a pouze tehdy, jestliže žalovaný včas (ještě před uplynutím určené lhůty) buď podal písemné vyjádření ve věci, nebo soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k tomu, že účastník může požádat o prodloužení lhůty a soud může prodloužit lhůtu podle věty druhé nejen z vážného, ale z jakéhokoliv důvodu, mohl by žalovaný dosáhnout v rozporu s prolongaci lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, aniž by tu byl (musel být) skutečně vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření ve věci již ve lhůtě uvedené v usnesení vydaném podle Kdyby tedy žalovaný neměl vážný důvod, který by mu bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního stupně, dosáhl by svým postupem (měl-li by být názor o „faktickém vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty“ správný) odklad ve splnění své procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci, aniž by to mělo (zejména z pohledu ) jakékoliv opodstatnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. ).

Přestože odvolací soud v nyní řešené věci opřel své závěry o judikaturu již překonanou (resp. analogicky aplikoval ne zcela případné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , řešící prodloužení lhůty k odstranění vad podání ve smyslu [obdobně jako i dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. ], z něhož dovodil, že okolnost, že soud prvního stupně nerozhodl o prodloužení lhůty usnesením sice je vadou řízení, ale pouze takovou, která neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci),nesprávnost odůvodnění v této části nemá vliv na správnost závěru odvolacího soudu, že v řešené věci byly pro vydání rozsudku pro uznání ( ) splněny všechny zákonné předpoklady. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se dovolatel ve stanovené lhůtě kvalifikovaně nevyjádřil, toliko požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, a současně soud prvního stupně před uplynutím lhůty určené k podání písemného vyjádření ve věci (do 16. 3. 2017) nevydal a nedoručil usnesení o prodloužení lhůty dovolateli, by totiž fikce uznání nároku uplatněného v žalobě ve smyslu nenastala jen v případě, že by žalovaný požádal o prodloužení lhůty z vážného důvodu, který mu bránil, aby podal včasné písemné vyjádření ve věci. Takový důvod ovšem dovolatel nepředestřel, a proto bylo, při splnění zákonných podmínek, namístě vydat rozsudek pro uznání ( ).

Z výše uvedených důvodů je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou ( ).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 3 388 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 8. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu