Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2565/2010

21Cdo 2565/2010

ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Z. F.

DIAMO, státnímu podniku

se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, o 143.011,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2009 č.j. -41, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. června 2008 č.j. -29

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 4.4.2008 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 143.011,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval jako "horník - lamač" a "směnový předák v uranovém dole" v pracovním poměru, který trval ode dne 1.2.1996 až do 29.1.2007. V roce 2007 žalobce dosáhl nejvyšší přípustné expozice, žalovaný nepřevedl žalobce na jinou pro něho vhodnou práci a dal mu výpověď z pracovního poměru podle ustanovení . Žalobce pracuje od září 2007 jako tesař u VHS Žďár nad Sázavou, spol. s r.o., u něhož dosahuje nižší výdělek než u žalovaného, a má proto nárok na doplatek mzdy podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2007). Požadovaný doplatek je mu povinen zaplatit žalovaný jako zaměstnavatel, u něhož dosáhl nejvyšší přípustné expozice.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou - poté, co usnesením ze dne 14.4.2008 č.j. -17 žalovaného ve smyslu ustanovení vyzval, aby se do 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil - rozsudkem ze dne 26.6.2008 č.j. -29 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 143.011,-Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75% z částky 39.773,- Kč od 1.10.2007 do zaplacení, 9,75% z částky 46.719,- Kč od 1.11.2007 do zaplacení, 9,75% z částky 36.651,- Kč od 1.12.2007 do zaplacení a 10,5% z částky 19.869,- Kč od 1.1.2008 do zaplacení s tím, že "v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšená o 7 procentních bodů", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 44.062,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Palatického. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný, jemuž byla výzva k vyjádření k žalobě, učiněná podle ustanovení , doručena dne 18.4.2008, se k žalobě včas nevyjádřil (vyjádření žalovaného k žalobě došlo soudu opožděně teprve dne 20.6.2008), a uzavřel, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení , neboť "uznávací prohlášení není v rozporu s právními předpisy ( )".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.12.2009 č.j. -41 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.102,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Palatického. Poté, co dovodil, že žalobce "v žalobě uvedl všechny právně významné skutečnosti", odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcův "nárok je v souladu s právními předpisy" a že tedy vydání rozsudku pro uznání nebrání ani ustanovení "ve spojení s ustanoveními a 2" . Žalobce, který po dosažení nejvyšší přípustné expozice u žalovaného nebyl převeden na jinou práci a s nímž žalovaný rozvázal pracovní poměr, má podle názoru odvolacího soudu právo na doplatek mzdy podle ustanovení ; doplatek je mu povinen poskytnout "původní zaměstnavatel, neboť z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by tato povinnost byla přenesena na zaměstnavatele nového".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že k vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení nebyly splněny všechny předpoklady, neboť žaloba je zjevně bezdůvodná. Vzhledem k tomu, že žalobce požaduje "doplatek do průměrného výdělku" podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2007), tedy "doplatek poskytovaný zaměstnanci převedenému na jinou práci z důvodů uvedených v ustanovení ", ačkoliv u žalovaného "nebyl nikdy převeden na jinou práci, kterou by pak ukončil a nastoupil u jiného zaměstnavatele", nárok na doplatek mu "nikdy nevznikl a vzniknout nemohl, protože nesplňoval jeho osobní rozsah", a žalobě nemohlo být vyhověno již na základě tvrzení obsažených v žalobě. Soudy proto "pochybily, jestliže postupovaly podle ustanovení a rozhodly rozsudkem pro uznání". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedl, že žalobci přísluší od žalovaného jako jeho "původního zaměstnavatele" doplatek podle ustanovení , i když nebyl původním zaměstnavatelem převeden na jinou práci a i když pracovní poměr "byl přímo ukončen z důvodu uvedeného v ustanovení ", a že "opačný výklad" by působil "zcela proti smyslu a účelu" ustanovení , podle něhož "doplatek zaměstnanci přísluší i tehdy, jestliže ukončil pracovní poměr a nastoupí práci v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, protože dosavadní zaměstnavatel pro něj nemá jinou vhodnou práci". Protože žaloba má oporu v hmotném právu, nelze ji pokládat za zjevně bezdůvodné uplatňování práva.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení .

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení .

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení a se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 4.4.2008 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil za měsíce září až prosinec 2007 "doplatek do výše průměrného výdělku" poskytovaný podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2007). Svůj nárok založil na tvrzení, že v roce 2007 dosáhl při výkonu práce u žalovaného nejvyšší přípustné expozice, že ho žalovaný nepřevedl na jinou vhodnou práci, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán z důvodu uvedeného v ustanovení ke dni 29.1.2007 a že žalobce pracoval od září 2007 u VHS Žďár nad Sázavou, spol. s r.o., kde dosahuje nižšího výdělku než kolik činil průměrný výdělek u žalovaného, a na právním názoru, že požadovaný doplatek je povinen mu poskytnout žalovaný jako jeho "původní zaměstnavatel". Soud prvního stupně usnesením ze dne 14.4.2008 č.j. -17 žalovaného ve smyslu ustanovení vyzval, aby se do 30 dnů od doručení usnesení ve věci písemně vyjádřil, a rozsudkem ze dne 26.6.2008 č.j. -29 žalobě vyhověl, když dovodil, že se v řízení má ve smyslu ustanovení za to, že žalovaný uplatněný nárok uznává, a že jsou splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení .

Za této situace bylo pro posouzení, zda ve věci (o žalobě) bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení , významné mimo jiné vyřešení právních otázek, zda uložení povinnosti žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci vyžadovaly povaha věci nebo okolnosti případu a zda tedy došlo k uznání nároku žalovaným ve smyslu ustanovení . Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení .

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Právní otázku, zda byly pro vydání rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26.6.2008 č.j. -29 splněny předpoklady uvedené v ustanovení a , je třeba i v současné době posoudit podle , , ve znění pozdějších předpisů účinných do 30.6.2009 - dále jen " " (srov. Čl. II body 1., 6. a 10. ).

Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2 ), a věcí uvedených v a , místo výzvy podle , nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; k podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. ).

Usnesení podle ustanovení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (srov. ).

Usnesení podle ustanovení musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. ).

Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen (srov. ).

Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( ), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. ).

Usnesení podle ustanovení je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. ), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání - a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení - soud přistoupí podle ustálené judikatury soudů teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě; soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení a , jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno ( ), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).

Prvním jednáním ve věci ve smyslu ustanovení se podle ustálené judikatury soudů rozumí jednání, které soud nařídil v pořadí jako první k projednání věci samé a které se uskutečnilo (nebylo předem odvoláno nebo odročeno), i když při něm k vlastnímu projednání věci samé nedošlo (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2008 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 80 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).

Předpokladem pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je - jak vyplývá z ustanovení - především to, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, dospěla ustálená judikatura soudů k závěru, že neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Právní otázku, zda má žalobce, který dosáhl při výkonu práce u žalovaného nejvyšší přípustné expozice, právo na doplatek do výše průměrného výdělku za měsíce září až prosinec 2007, kdy pracoval u VHS Žďár nad Sázavou, spol. s r.o. a kdy dosahoval nižšího výdělku než kolik činil průměrný výdělek u žalovaného, a, v kladném případě, kdo je povinen mu právo na doplatek uspokojit, je třeba i v současné době řešit podle , , ve znění zákonů č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 31.12.2007 - dále jen "zák. práce" (srov. Čl. II bod 1. ).

Podle právní úpravy účinné přede dnem 31.12.2006 měl zaměstnanec, který byl pro ohrožení nemocí z povolání převeden na práci, pro níž byl stanovena nižší mzda,

- nárok na mzdu podle vykonávané práce, nejméně však ve výši průměrného výdělku, kterého dosahoval před převedením, a to nejdéle po dobu 12 po sobě následujících měsíců ode dne převedení, což platilo i tehdy, přešel-li zaměstnanec do pracovního poměru u jiného zaměstnavatele, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci, přičemž dosavadní zaměstnavatel byl povinen nahradit zaměstnavateli, k němuž zaměstnanec přešel, vyplacený doplatek mzdy (srov. , , ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2000), nebo

- nárok na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku, který mu příslušel i tehdy, přešel-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci; doplatek poskytoval zaměstnanci zaměstnavatel, který ho zaměstnával v době, po kterou doplatek příslušel, a vyplacený doplatek tomuto zaměstnavateli uhradil zaměstnavatel, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání [srov. a , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2006], nebo

- nárok na doplatek k platu do výše průměrného výdělku, který mu příslušel i tehdy, přešel-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci; doplatek poskytoval zaměstnanci zaměstnavatel, který ho zaměstnával v době, po kterou doplatek příslušel, a vyplacený doplatek tomuto zaměstnavateli uhradil zaměstnavatel, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání [srov. a , o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31.12.2006].

V rozhodovací činnosti soudů nebyly (a nejsou) žádné pochybnosti o tom, že nároky zaměstnance podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2000, podle ustanovení a , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31.12.2006, a podle ustanovení a , o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 31.12.2006] byly mzdovými (platovými) nároky, které zaměstnanci náležely rovněž tehdy, přešel-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci, a k jejichž uspokojování byl povinen zaměstnavatel, který zaměstnance zaměstnával (tedy "původní" zaměstnavatel, byl-li zaměstnanec pro ohrožení nemocí z povolání převeden na jinou práci, nebo "nový" zaměstnavatel, přešel-li k němu zaměstnanec, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci, jemuž "původní" zaměstnavatel nahrazoval vyplacený doplatek) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2007 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007].

Právo na doplatek ke mzdě (k platu) do výše průměrného výdělku měl zaměstnanec, který byl převeden na jinou práci, pro níž byla stanovena nižší mzda, nebo který ukončil pracovní poměr a nastoupil v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, protože dosavadní zaměstnavatel pro něho neměl jinou vhodnou práci, s účinností ode dne 1.1.2007 podle ustanovení a 2 , , a to nejen (jako dosud) tehdy, bylo-li důvodem těchto opatření ohrožení zaměstnance nemocí z povolání, ale i v případě, že zaměstnanec nemohl konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo nemoc z povolání nebo že zaměstnanec dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice; doplatek byl povinen zaměstnanci poskytnout buď "původní" zaměstnavatel, byl-li zaměstnanec převeden na jinou práci, nebo "nový" zaměstnavatel, nastoupil-li u něho zaměstnanec v pracovním poměru, protože "původní" zaměstnavatel pro něho neměl jinou vhodnou práci, na rozdíl od dosavadní právní úpravy však "nový" zaměstnavatel neměl právo, aby mu "původní" zaměstnavatel vyplacený doplatek nahradil. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a dalších související zákony bylo ustanovení zák. práce o tom, že zaměstnanec má právo na doplatek ke mzdě (k platu) do výše průměrného výdělku i tehdy, jestliže ukončil pracovní poměr a nastoupil v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, protože dosavadní zaměstnavatel pro něho neměl jinou vhodnou práci, zrušeno dnem 1.1.2008 (srov. Čl. I bod 69. a Čl. XX tohoto zákona); zrušení ustanovení zák. práce bylo odůvodněno tím, že taková právní úprava "nemá v současných podmínkách opodstatnění, protože na jiného zaměstnavatele se přenáší povinnost poskytovat doplatek ke mzdě nebo platu, aniž by měl odpovědnost za příčinu poklesu výdělku zaměstnance", a že "přechod k jinému zaměstnavateli, tj. sjednání nového pracovního poměru mezi zaměstnancem a novým zaměstnavatelem, je skutečností, která se netýká zaměstnavatele předchozího" (srov. důvodovou zprávu k ).

Protože doplatek ke mzdě (k platu) do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 139 odst.2 zák. práce byl zaměstnanci povinen poskytnout zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec po ukončení pracovního poměru nastoupil do pracovního poměru, protože původní zaměstnavatel pro něj neměl jinou vhodnou práci, je nepochybné, že v projednávané věci je žaloba zjevně bezdůvodná, jestliže v žalobce požadoval, aby mu doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení zák. práce zaplatil žalovaný jako jeho "původní" zaměstnavatel. Žalovaný tedy důvodně namítá, že byl vyzván k tomu, aby se ve věci písemně vyjádřil, v rozporu s ustanovením , neboť to neodůvodňovala povaha věci ani okolnosti případu. Závěr odvolacího soudu o tom, že o žalobě bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení , proto nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil ( část věty za středníkem ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá a ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu