Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2157/2025

28 Cdo 2157/2025-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: L. R., zastoupená Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 583/2, proti žalované: N.Z.nami s.r.o.,IČO 06708439, se sídlem Ohrobec, Ořechová 309, zastoupená JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, o 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2025, č. j. -83, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. -83, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 11. 2024, č. j. -34, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 340 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení jdoucím od 14. 12. 2023 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda byly naplněny podmínky, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání ve smyslu a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v situaci, kdy na výzvu k vyjádření podle nereagovala včas z důvodu, že vyčkávala doručení písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. -359, jenž rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyhlášeném v souběžném řízení (vedeném pod sp. zn. ) o obdobném nároku (na vydání bezdůvodného obohacení) mezi týmiž účastníky řízení, avšak za jiné časové období, v němž byla žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. , ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. . Poukazovala též na to, že projednání přítomného sporu vzhledem k souběžně probíhajícímu řízení bránila překážka litispendence.

3. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu a jsou toliko zákonné podmínky, za nichž fikce uznání nároku nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. , či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. ).

5. Usnesení ve smyslu může být – jak vyplývá z – vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením, které je vydáváno spolu s platebním rozkazem a které žalovanému, nebyla-li obě rozhodnutí pojata do jediné y, musí být s ním také doručeno společnou zásilkou, je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen „podmíněně“, tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Protože smyslem a účelem usnesení podle je v tomto případě zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně nařídí po zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem ( ), aniž by musel jednání připravovat až po podání odporu, dospěla soudní praxe již dříve k závěru, že vydání usnesení podle není při postupu podle podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Uvádí-li se tedy v , že soud může vydat usnesení podle , i když rozhodl o věci platebním rozkazem, vyplývá z toho, že podmínky k vydání usnesení podle jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z a 2 , tedy jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , a judikaturu v nich citovanou.

6. Má-li se v řízení podle za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 21/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. ). Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve vyjádření bránil vážný důvod, a současně jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu bránil podat včas písemné vyjádření (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , cit. výše, a ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. ). I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci – obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. ).

7. Překážkou pro vydání rozsudku pro uznání dle pak není ani skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky řízení, avšak za jiné časové období, ve kterém se žalovaný aktivně brání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. ).

8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Maje za naplněné formální předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu a (žalované dovolatelce byla dne 14. 8. 2024 do vlastních rukou doručena projednatelná žaloba, v níž obsažená tvrzení odůvodňovala uplatněný nárok, a elektronický platební rozkaz soudu prvního stupně ze dne 13. 8. 2024, č. j. -6, s kvalifikovanou výzvou dle – obsahující řádné poučení o následcích včasného nevyhovění výzvě k vyjádření ve věci samé ve lhůtě 30 dní od uplynutí lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu) a uzavíraje, že posuzované řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním cizích věcí je sporem, v němž lze uzavřít a schválit soudní smír, dovodil totiž, že se v projednávané věci má za to, že dovolatelka žalobou uplatněný nárok uznává ( a ), když se ve stanovené lhůtě (do 30. 9. 2024) ve věci písemně nevyjádřila ani nesdělila, jaký závažný důvod jí v tom brání. Výše citované judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu, že vážný důvod, jenž bránil by dovolatelce byť jen sdělit soudu, že vyjádření ve stanovené lhůtě učiněno nebude, zjevně nepředstavuje sama o sobě skutečnost, že vyčkávala na výsledek soudního řízení týkajícího se obdobného nároku na vydání bezdůvodného obohacení probíhajícího souběžně u soudu prvního stupně mezi týmiž účastníky řízení, avšak za jiné časové období. Byl-li v souběžně probíhajícím řízení uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení za jiné časové období (než v projednávané věci) pak projednání žaloby zjevně nebránila ani překážka litispendence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 56/2018 Sbírky nálezů a usnesení, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. , ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ).

9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

10. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

12. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyně, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2025

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu