Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2273/2018

-122

USNESENÍ

Římskokatolické farnosti Kostelní Radouň

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 697 97 111, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2018, č. j. -111, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2018, č. j. -111, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. ledna 2018, č. j. -98,

se ruší

a věc

se

vrací

Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. ledna 2018, č. j. -98, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání označených nemovitostí (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Žalobkyně požaduje vydání předmětných nemovitostí s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. (dále jen „“), které upravuje naturální restituci jiných věcí než zemědělských nemovitostí. V žalobě přitom uvádí, že podle jejího názoru, podpořeného též rozhodnutími Státního pozemkového úřadu a nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení o vydání předmětných nemovitostí vydaných v řízení o jejich vydání jako zemědělských nemovitostí podle ustanovení , může jít o nemovitosti zemědělské povahy. Žalobu v projednávané věci podává z opatrnosti před koncem lhůty pro uplatnění práva, aby předešla ztrátě nároku v důsledku uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Soud prvního stupně zjistil, že od 19. 2. 2016 a 26. 9. 2016 jsou u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedena doposud pravomocně neskončená řízení podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), o vydání týchž předmětných nemovitostí podle ustanovení jako zemědělských nemovitostí, pročež řízení v projednávané věci zastavil podle ustanovení pro překážku litispendence ve smyslu ustanovení , neboť mezi týmiž účastníky je vedeno jiné (dříve zahájené) řízení se shodným předmětem. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žaloba byla žalobkyní podána z opatrnosti, jestliže sama žalobkyně tvrdí, že předmětné nemovitosti mají zemědělskou povahu, což nebylo zpochybněno ani Státním pozemkovým úřadem v dříve zahájeném a stále probíhajícím řízení o vydání předmětných nemovitostí jako nemovitostí zemědělských. Nadto podle soudu prvního stupně v případech, kdy se oprávněná osoba domáhá vydání téže nemovitosti jako nemovitosti zemědělské podle ustanovení , začíná prekluzivní tříletá lhůta k podání žaloby podle ustanovení běžet teprve poté, kdy je rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vydání nemovitosti podle ustanovení proto, že o zemědělskou nemovitost nejde. Obavy žalobkyně z prekluze jejího nároku proto nejsou podle soudu prvního stupně opodstatněné.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2018, č. j. -111, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že obava žalobkyně z prekluze jejího nároku není namístě, neboť prekluzivní lhůta k podání žaloby podle ustanovení by začala běžet teprve poté, co by se v dříve zahájeném řízení o vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení zjistilo, že nejde o zemědělské nemovitosti. Závěr soudu prvního stupně o existenci překážky litispendence, která je nedostatkem podmínky řízení a pro kterou je třeba řízení dle ustanovení zastavit, je proto podle odvolacího soudu správný.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení Konkrétně namítá, že bez provedeného dokazování není zřejmé, zda předmětné nemovitosti mají zemědělskou nebo nezemědělskou povahu, když ani v obecné rovině nejde o otázku jednoduchou. Právě pro její nejednoznačnost žalobkyně zahájila nejen řízení podle ustanovení , které upravuje vydání zemědělských nemovitostí, nýbrž i řízení v projednávané věci podle ustanovení téhož zákona, přičemž tak učinila ke konci prekluzivní lhůty k podání této žaloby. Je si přitom vědoma překážky litispendence, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné, pomíjející riziko prekluze nároku oprávněné osoby, a za odporující znění považuje ten závěr soudů obou stupňů, že lhůta k podání žaloby podle ustanovení by započala svůj běh teprve poté, co by bylo v paralelních řízeních podle ustanovení rozhodnuto o nevydání předmětných nemovitostí z důvodu jejich nezemědělské povahy. Podle názoru žalobkyně se běh této prekluzivní lhůty odvíjí od doručení výzvy k vydání nemovitostí, na čemž nic nemění skutečnost, že nárok na jejich vydání byl uplatněn i podle jiného ustanovení. zde podle dovolatelky obsahuje legislativní vadu, s níž se soudy musejí vypořádat, přičemž řešením této situace mohlo by být přerušení řízení podle ustanovení Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

Dovolání je přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky procesního práva (jak postupovat v řízení o nároku na vydání nemovitostí, jenž byl před soudem uplatněn podle poté, co oprávněná osoba navrhla vydání týchž nemovitostí v řízení před Státním pozemkovým úřadem podle tohoto předpisu, jehož negativní rozhodnutí posléze zpochybnila žalobou podle části páté ), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež takto provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro posouzení překážky litispendence ( ) rozhodná totožnost řízení, která je dána totožností jejich předmětu a totožnosti jejich účastníků; předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, tedy skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. ).

V posuzované věci jde o otázku, zda je dána totožnost tohoto řízení (implikující pak v tomto řízení překážku litispendence) s řízeními vedenými u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. a (dále jen „paralelně vedená řízení“), v nichž žalobkyně brojí postupem podle části páté proti rozhodnutím Státního pozemkového úřadu o nevydání předmětných nemovitostí, jako nemovitostí zemědělských podle ustanovení

Totožnost účastníků tohoto a výše uvedených řízení je dána (jejich účastníky jsou žalobkyně a Česká republika, za níž před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, resp. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v rámci dohodnutého jednání s příslušnou organizační složkou ve smyslu , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; srov. ). V obou řízeních, bez ohledu na jisté odlišnosti ve znění žalobního petitu (vydání věci oprávněné osobě ve smyslu vs. uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle ), jde o vydání těchže nemovitých věcí oprávněné osobě a znovunabytí vlastnického práva k nim na základě rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, tedy o řízení se stejným předmětem a v zásadě i rovnocenným žalobním návrhem (k tomu přiměřeně srovnej např. i rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce účinků rozhodnutí o vydání věci oprávněné osobě, resp. rozhodnutí na nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle dříve přijatých restitučních přepisů – , o mimosoudních rehabilitacích, a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. ). Mezi projednávanou věcí a paralelně vedenými řízeními je dána též shoda skutku, tedy právně relevantních skutečností, na nichž žalobkyně zakládá svůj nárok. Odlišnost předmětu řízení není pak dána ani tou skutečností, že v projednávané věci je k řízení věcně příslušným v prvním stupni soud okresní, zatímco v případě paralelně vedených řízení je podle ustanovení věty druhé v prvním stupni příslušný krajský soud (k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Je-li tedy po rozhodnutích Státního pozemkového úřadu stejná věc řešena soudy v řízeních podle a násl. , bylo by zde možné usuzovat na to, že je zde vskutku dána překážka litispendence ( ). Oprávněnost takového závěru ostatně podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. , v němž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je dána překážka věci rozsouzené (jejímž předpokladem je také totožnost věcí), je-li projednáván restituční nárok podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“), ačkoliv o témže nároku již bylo pravomocně rozhodnuto podle , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „“), kdy Ústavní soud uvedl, že „rozdíl spočíval toliko ve způsobu, jakým se rozhoduje v meritu věci (dle o vlastnictví oprávněné osoby, zatímco dle o povinnosti věc vydat), přičemž je však dána jak totožnost účastníků řízení, tak i totožnost skutkové podstaty a dokonce i totožnost restitučního důvodu“ (srov. zejména bod 31 nálezu). Podobnost věci řešené Ústavním soudem v citovaném nálezu s věcí nyní posuzovanou je očividná (i zde spočívá odlišnost posuzované věci s věcmi projednávanými v dříve zahájených paralelních řízeních toliko ve způsobu, jakým se rozhoduje v meritu).

Uvedené závěry – v poměrech a za obdobných skutkových okolností – nebyly Nejvyšším soudem popřeny ani v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , v němž ovšem Nejvyšší soud současně identifikoval problém plynoucí z toho, že stanoví odlišný postup pro vznášení požadavku na vydání zemědělských a nezemědělských nemovitostí, kdy rozlišení těchto dvou kategorií, odvíjejících se v souladu s ustanovením od jejich stavu ke dni 24. 6. 1991 Sb., může být v určitých případech obtížně proveditelné. Přitom Nejvyšší soud poukázal i na to, že běh prekluzivních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ) lhůt pro uplatnění restitučních nároků před příslušným orgánem veřejné moci podle dikce zákona počíná od uplynutí lhůt pro uzavření dohody o dobrovolném vydání nemovitosti ( a ) a není ovlivněn průběhem řízení před soudem či správním orgánem. Oprávněné osoby, jež jsou v nejistotě, zda jejich nemovitosti měly zemědělský či nezemědělský charakter, mohou mít pak pobídky, aby z opatrnosti iniciovaly oba typy řízení o vydání věci.

Postup směřující k neprodlenému zastavení později zahájeného řízení pro existenci překážky věci zahájené (v situaci, kdy není najisto postaveno, jaké povahy jsou nárokované nemovitosti) pak ovšem podle Nejvyššího soudu obnáší riziko odepření spravedlnosti oprávněné osobě, které bude znemožněno souběžně vznést právo na vydání majetku jako zemědělského i nezemědělského, ale při zvolení nesprávného procesního režimu uplatňování restitučního nároku bude vystavena reálnému riziku prekluze svého restitučního nároku. Jako možné východisko Nejvyšší soud připustil i výklad preferovaný soudy nižších stupňů, že prekluzivní lhůta upravená v neuplyne, dokud nebude skončeno řízení o vydání týchž pozemků jako zemědělských nemovitostí podle , dodávaje však, že přijetí této interpretační alternativy jako plausibilní může být na překážku právě skutečnost, že (dle něhož se v souladu s , větou třetí, daného zákona má rovněž postupovat, dospěje-li pozemkový úřad k závěru, že požadované pozemky mají nezemědělskou povahu, a že mu tudíž nepřísluší rozhodovat o nároku na jejich vydání) počátek lhůty pro podání žaloby k okresnímu soudu, jejíž délka je stanovena na tři roky, výslovně spojuje s marným uplynutím šestiměsíční lhůty k uzavření dohody o vydání věci mezi oprávněnou a povinnou osobou podle citovaného předpisu.

Nejvyšší soud proto jako vhodnější upřednostnil řešení (a činí tak i v nyní posuzované věci), které riziko odepření spravedlnosti odvrací jinak, než popřením normativní úpravy, kterou zákonodárce do ustanovení a vtělil. V situaci, kdy není postaveno najisto, jaký je charakter oprávněnou osobou nárokovaných nemovitostí (a zda tak má oprávněná osoba postupovat podle ustanovení nebo ) shledal Nejvyšší soud jako procesně nejpřiléhavější, zajišťující v tomto směru oprávněné osobě potřebnou ochranu jejích práv, postup vedoucí k přerušení řízení podle ustanovení do pravomocného skončení řízení před Státním pozemkovým úřadem a navazujícího řízení před soudy podle části páté ; vyčkání výsledku oněch řízení totiž umožní objasnit, zda je vskutku namístě předmětné řízení zastavit (bude-li v paralelně vedených řízení meritorně rozhodnuto; k otázce meritorní povahy rozhodnutí v těchto souvislostech srov. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. , body 25 až 30), anebo zda se naopak právě v něm má řešit důvodnost restitučního nároku žalobkyně.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soudu prvního stupně v nastalé procesní situaci řízení neprodleně řízení zastavil z důvodu překážky litispendence ve smyslu , správné není.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem zrušil ( ). Jelikož důvody tohoto rozhodnutí platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci) k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení ve smyslu , části věty první za středníkem, , ve spojení s vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí.

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (, věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 1. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu