Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3005/2020

28 Cdo 3005/2020-191

USNESENÍ

D. S.

,

nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 01312774,

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o 13.980.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. října 2019, č. j. -117, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. -100, zastavil řízení o zaplacení částky 13.980.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou ze dne 20. 7. 2018 u shora označeného soudu domáhal uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že žalobce nejprve na základě smlouvy o postoupení pohledávek úplatně od postupitelů nabyl práva na vydání náhradních pozemků a poté dne 29. 6. 2005 uzavřel smlouvu se Státním pozemkovým úřadem, jíž byl na žalobce a D. S. bezúplatně převeden pozemek, na jehož údržbu a renovaci žalobce následně vynaložil nemalé peněžní prostředky. Po 12 letech od podpisu této smlouvy byl kontrakt prohlášen za neplatný, přičemž se žalovaná bezdůvodně obohatila tím, že se zbavila zákonné povinnosti splnit závazek vůči původním oprávněným a nenahradila žalobci investice do pozemku. Dne 19. 3. 2018 bylo žalobcem zahájeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 vedené pod sp. zn. , v němž žalobce uplatňoval nárok na zaplacení částky 13.980.000 Kč z titulu náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Následně, dne 10. 4. 2018, uplatnil týž nárok u Obvodního soudu pro Prahu 1, u nějž bylo zahájeno řízení pod sp. zn. , pročež bylo toto řízení dne 9. 8. 2018 zastaveno z důvodu překážky litispendence. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 do dnešního dne skončeno nebylo, a proto soud rozhodl o zastavení předmětného řízení, jež je vedeno pro skutkově shodný nárok, podle

K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. -117, potvrdil ve správném znění (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, kvitoval, že v dané kauze brání v řízení překážka věci zahájené, přičemž akceptoval, že žalobce žalobami míří ke stejnému cíli a není rozhodné, jak v jednotlivých žalobách hodnotí věc po právní stránce. Dále konstatoval, že v projednávané věci nejsou dány podmínky k přerušení řízení, a svůj závěr o zastavení řízení založil na zjištěném shodném předmětu obou řízení a na totožném okruhu účastníků.

Proti tomuto usnesení brojí dovoláním žalobce, spatřuje jeho přípustnost ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v otázce doposud Nejvyšším soudem neřešené, potažmo v potřebě vyřešit ji jinak. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. namítá, že bylo v rozporu s touto judikaturou řízení nesprávně zastaveno, ačkoli mělo být pouze přerušeno dle Dovolatel přitom zdůrazňuje odlišnost účastníků i předmětu obou zahájených řízení, zejména ve vztahu k rozhodnému okamžiku pro podání jednotlivých žalob. Rovněž pokládá otázku poměru subsidiarity bezdůvodného obohacení ve vztahu k nárokům dle , uváděje, že tato otázka byla řešena pouze ve vztahu k odpovědnosti za škodu dle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů. Navrhuje proto zrušení usnesení krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání přípustné není.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že překážka věci zahájené (litispendence) uvedená v patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby pokračoval v již zahájeném řízení. Pro její posouzení je rozhodná totožnost řízení, jež je dána shodou v jejich předmětu a v jejich účastnících. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, jejž tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, tedy skutkem. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci zahájené, není potom významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 56/2018 Sbírky nálezů a usnesení, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ). Totožnost účastníků je potom zachována, jedná-li za Českou republiku jiná organizační složka státu, než jaká vystupuje v jiném probíhajícím řízení, neboť pasivně legitimovanou je v těchto řízeních sama Česká republika (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. ).

Nadto je záhodno uvést, že příslušnou organizační složku je soud povinen zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě. Případné chybné označení organizační složky by nebylo ani vadou podání ( ) ani nedostatkem podmínky řízení ( ). Zákon kogentně stanovuje (viz ), kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento požadavek, a to i bez součinnosti s účastníky řízení, naplnil (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. , či ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. ).

Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , v němž soud upřednostnil přerušení řízení před jeho zastavením, je nutné tento odkaz považovat za nepříhodný. Citované rozhodnutí pojednává o odlišné procesní situaci, neb v této věci nebylo zřejmé, zda má řízení probíhat před Státním pozemkovým úřadem či před civilními soudy, pročež Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je procesně přiléhavějším postupem, i s ohledem na zákonem stanovené prekluzivní lhůty k uplatnění restitučních nároků, řízení přerušit. V projednávané věci je ovšem patrné, že žalobcem uplatněný nárok bude řešen před civilním soudem, jenž se vypořádá s celým nárokem bez ohledu na jeho právní kvalifikaci, a tedy nehrozí, že by v dané kauze mohlo dojít k odepření spravedlnosti, jak v dovolatelem odkazované kauze.

Odvolací soud správně uvedl, že skutkový základ žaloby v dané věci a žaloby v řízení probíhajícím u Obvodního soudu pro Prahu 3 je shodný, tentýž nárok, jenž je vymezen žalobním petitem, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Jinými slovy jak nárok z titulu bezdůvodného obohacení, tak nárok z titulu náhrady škody ve smyslu vyplývá ze skutečnosti, že smlouva o převedení pozemků do vlastnictví dovolatele a S. byla prohlášena za neplatnou. Tato neplatnost poté vyvolává jeden následek – tvrzenou povinnost žalované k zaplacení 13.980.000 Kč s příslušenstvím. V obou těchto kauzách je proto vedle totožnosti účastníků řízení (v obou kauzách je žalována Česká republika) dána i totožnost předmětu řízení. Rozhodl-li tedy odvolací soud v posuzované věci o zastavení řízení pro překážku litispendence v situaci, kdy o téže věci stále probíhalo jiné, dříve zahájené řízení, obstojí jeho rozhodnutí v konfrontaci s výše uvedenou judikaturou, na níž není důvodu čehokoliv měnit.

O otázce subsidiarity bezdůvodného obohacení ve vztahu k odpovědnosti za škodu dle odvolací soud nerozhodoval (jeho rozhodnutí na ní nezáviselo) právě z důvodu zastavení řízení pro litispendenci. S touto otázkou, stejně jako s otázkami dalšími, se vypořádá Obvodní soud pro Prahu 3 v již zahájeném řízení. I v této námitce je tak dovolání nepřípustné.Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nerozhodl, přičemž dovolatel řádně neformuloval jiný důvod, pro který by bylo možné na jeho podání pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle jako nepřípustné odmítl.O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 12. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu