Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3474/2016

33 Cdo 3474/2016

U S N E S E N Í

POHODA PRAHA s. r. o.

J. K.,

zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 239.646 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. -65, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. -65,

se ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 239.646 Kč (s příslušenstvím). Žalobu odůvodnila tím, že na základě ústně uzavřených smluv o půjčce poskytla žalovanému dne 25. 10. 2004 částku 103.000 Kč, dne 31. 3. 2009 částku 110.000 Kč a dne 5. 2. 2010 částku 80.000 Kč. Žalovaný jí uhradil na v pořadí první půjčku 50.000 Kč, na v pořadí druhou půjčku 2.000 Kč a na v pořadí třetí půjčku 1.354 Kč; žalovanou částku jí dosud dluží.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. -34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 239.646 Kč se specifikovanými úroky z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. -9, vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci, s tím, že nemůže-li se z vážných důvodů ve stanovené lhůtě vyjádřit, je třeba tuto skutečnost sdělit soudu před uplynutím stanovené lhůty spolu s uvedením důvodu, který mu v tom brání. Současně žalovaného poučil, že nevyjádří-li se včas ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává a rozhodne rozsudkem pro uznání podle Usnesení se žalobou bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 17. 2. 2014. Ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 19. 3. 2014, došlo soudu prvního stupně dne 4. 3. 2014 podání JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové ze dne 3. 3. 2014, v němž sdělila, že převzala právní zastoupení žalovaného, a požádala o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci o třicet dnů z důvodu nutného seznámení se s podklady žalobkyně a obstarání důkazů k obraně žalovaného. Soud prvního stupně o její žádosti nerozhodl. Dne 20. 3. 2014 bylo soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného ve věci, v němž sdělil, že nárok žalobkyně ani z části neuznává, navrhl důkazy k prokázání své obrany a následně připojil listinné důkazy. Soud prvního stupně okolnosti, kterými žalovaný odůvodňoval žádost o prodloužení lhůty k podání vyjádření, neposoudil jako vážný důvod bránící mu k vyjádření ve stanovené lhůtě, dovodil, že nastala fikce uznání nároku ( ) a že jsou splněny i ostatní podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání ( ).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. -65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalovaný si vzhledem ke složitosti sporu zcela důvodně zajistil právní zastoupení a v důsledku toho mu uběhla část lhůty k vyjádření, dále že zvolený zástupce nutně potřeboval „určité penzum času“ k seznámení se s žalobou a s důkazy, o něž se opírá žalobní nárok, a k soustředění důkazů ke své obraně a ke kvalifikovanému vyjádření ve věci. Na základě těchto úvah oproti soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný ve své žádosti ze dne 3. 3. 2014 o prodloužení třicetidenní lhůty k vyjádření uvedl „omluvitelné důvody, které mu objektivně bránily, aby se k žalobě ve stanovené lhůtě (tj. do 19. 3. 2014) dle výzvy soudu vyjádřil“. Současně soudu prvního stupně vytknul, že zatížil řízení podstatnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, jestliže bezodkladně nesdělil žalovanému, zda jeho žádosti o prodloužení soudcovské lhůty o třicet dnů vyhoví či nikoliv. Zůstal-li nečinný, pak fakticky návrhu žalovaného na prodloužení lhůty vyhověl tím, že mu poskytl požadovaný časový prostor (a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty by měl vyvodit teprve až z nečinnosti účastníka v jím navržené prodloužené lhůtě). V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. , a ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. . Odvolací soud dospěl k závěru, že fikce uznání nároku nenastala, neboť žalovaný se ve věci kvalifikovaně vyjádřil v podání ze dne 20. 3. 2014 (tak že nárok žalobkyně neuznává z tam uvedených důvodů, a označil důkazy k prokázání své obrany), tedy ještě dříve, než mu uplynula lhůta, kterou sám navrhl (18. 4. 2014).

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu spojuje s řešením otázek procesního práva, které podle jejího přesvědčení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za takové (na jejichž nesprávném právním posouzení spočívá napadené usnesení) označuje otázky, zda žalovaný v žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci uvedl vážný důvod, který mu bránil kvalifikovaně se vyjádřit v soudem určené lhůtě, a zda nastala fikce uznání nároku, podal-li žalovaný ve lhůtě soudem určené k vyjádření žádost o prodloužení této lhůty, o níž sice soud nerozhodl před uplynutím stanovené lhůty, avšak žalovaný se kvalifikovaně vyjádřil ve lhůtě, kterou si v žádosti o prodloužení lhůty sám navrhl. Má za to, že důvod, který žalovaný uvedl v žádosti o prodloužení lhůty, nebyl vážný a že tudíž fikce uznání nároku ve smyslu nastala. Zdůrazňuje, že právní zástupkyně žalovaného převzala jeho zastoupení v této věci již 3. 10. 2013 a byla se skutkovými i právními aspekty případu seznámena s dostatečným předstihem. O skutečnosti, že měla problematiku pečlivě nastudovanou, svědčí vzájemná korespondence účastníků z 2. 10. 2013, 14. 10. 2013 a 29. 10. 2013. O podání žaloby byl žalovaný předem informován jejím dopisem ze dne 7. 11. 2013. Žalovaným vymezený důvod, který prezentoval jako překážku k včasnému vyjádření ve věci a pro který žádal o prodloužení lhůty v přípisu ze dne 3. 3. 2014, tak nemůže být považován za vážný ve smyslu ; navíc ani neexistoval, jak bylo zjistitelné z obsahu spisu. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud vymezil k otázce vážného důvodu ve smyslu To, že soud prvního stupně o žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření nerozhodl, neznamená, že žádosti vyhověl konkludentně.

Žalovaný po podrobné rekapitulaci průběhu řízení se zdůrazněním zvláštností daného případu navrhuje dovolání odmítnout, protože se odvolací soud neodchýlil od zavedené praxe. Poukazuje na to, že soud prvního stupně měl dostatečný časový prostor o jeho žádosti rozhodnout, popř. alespoň mu sdělit, že jí nevyhoví, a že kvalifikované vyjádření podal den následující po soudem stanovené lhůtě.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále opět jen „ “ (srov. čl. II bod 2 ).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího zastoupení ( , , odst. 4 ); Nejvyšší soud ( ) se dále zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda žalovaným v žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření uváděný důvod je vážným důvodem ve smyslu , v důsledku něhož nenastává fikce uznání nároku, ačkoliv se žalovaný na výzvu soudu včas písemně nevyjádřil ve věci. Navzdory přesvědčení žalobkyně tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena, a to v rozhodnutí, které sama v dovolání označila; protože odvolací soud nastolenou otázku nevyřešil v intencích uvedeného rozhodnutí, je dovolání přípustné ( ).

Nejvyšší soud v dovolání zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce zákonů a stanovisek pod č. 51/2014, konstatoval, že zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu rozumí „vážným důvodem", pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost.

Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, nebo v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej - jako v posuzované věci - neuzná vůbec), musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. ).

V posuzovaném případě usnesení s výzvou k písemnému vyjádření ve věci do třiceti dnů od jeho doručení ve smyslu bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 17. 2. 2014. Dne 25. 2. 2014 byly do spisu (jak se z jeho obsahu podává) založeny plná moc ze dne 3. 10. 2013, kterou žalovaný zmocnil JUDr. Ing. Světlanu Semrádovou Zvolánkovou k zastupování ve sporech se společností POHODA PRAHA s. r. o., a zmocnění, které udělila právní zástupkyně žalovaného dne 23. 2. 2014 advokátnímu koncipientovi Mgr. Pavlu Kosařovi k nahlédnutí do spisu soudu prvního stupně vedeného pod sp. zn. k pořízení kopií a fotografií ze spisu; zmocněný advokátní koncipient nahlížel do spisu dne 25. 2. 2014. Soudu prvního stupně došlo dne 4. 3. 2014 podání JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové ze dne 3. 3. 2014, v němž sdělila, že převzala právní zastoupení žalovaného, a žádá o prodloužení lhůty k podání vyjádření z důvodu nutného seznámení s doklady žalobkyně a obstarání důkazů k obraně žalovaného. Soud prvního stupně o její žádosti nerozhodl a dne 20. 3. 2014 bylo soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného ve věci, v němž návrh žalobkyně z blíže uvedených důvodů neuznal, označil důkazy k prokázání své obrany.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že převzetí právního zastoupení, jímž žalovaný zdůvodnil, proč se ve věci písemně nevyjádří včas, představuje událost, která ospravedlňuje jeho nečinnost, nepřihlédl - v rozporu s judikaturou dovolacího soudu - ke všem rozhodným okolnostem případu, které se podávají z obsahu spisu. Především jeho úvaha, že část lhůty k vyjádření žalovanému uběhla v souvislosti se zajištěním právního zastoupení, nekoresponduje s tím, že žalovaný zmocnil právní zástupkyni k zastupování v této věci již dne 3. 10. 2013. Otázku, zda argumentace, že zvolená právní zástupkyně žalovaného potřebuje určité penzum času, aby se seznámila se žalobou a s žalobkyní založenými důkazy, vyznívá přesvědčivě ve světle údajů vyplývajících ze spisu (zejména z obsahu korespondence právních zástupců účastníků ze dne 2. 10. 2013, 14. 10. 2013 a 7. 11. 2013 založených do spisu žalobkyní, a z toho, že již dne 25. 2. 2014 do spisu nahlížel právní zástupkyní žalovaného k tomu zmocněný advokátní koncipient), odvolací soud nezvažoval. Lze shrnout, že zatím nemůže obstát názor odvolacího soudu, že překážka, kterou žalovaný odůvodňoval žádost o prodloužení lhůty k písemnému vyjádření ve věci - s ohledem na svou povahu - má potřebný aspekt ospravedlnitelnosti a že mu objektivně bránila včas se kvalifikovaně vyjádřit.

Žalobkyně k dovolacímu přezkumu vytyčila rovněž otázku, jaký má na vydání rozsudku pro uznání podle vliv okolnost, že žalovaný ještě před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci určené podle podá žádost o její prodloužení, o níž sice soud nerozhodne, avšak žalovaný se kvalifikovaně vyjádří ve lhůtě, kterou si v žádosti sám určí.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připustil možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty určené k podání vyjádření podle s tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (srovnej odvolacím soudem zmiňované usnesení ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , a dále rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ).

V později vydaném rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. (jenž obstál i v ústavní rovině - ústavní stížnost proti němu vydanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. ), však Nejvyšší soud tento názor překonal; formuloval v něm a odůvodnil závěr, podle kterého v důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle nenastane fikce uznání nároku podle , jen jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle , jestliže soud své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále konstatoval, že uvedený závěr nelze důvodně odmítat s poukazem na „faktické vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty“, k němuž dochází tehdy, jestliže soud sice o žádosti nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný“. Uvažovaný procesní postup totiž nemůže sloužit k obcházení smyslu (účelu) , podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen a pouze tehdy, jestliže žalovaný včas (ještě před uplynutím určené lhůty) buď podal písemné vyjádření ve věci, nebo soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k tomu, že účastník může požádat o prodloužení lhůty a soud může prodloužit lhůtu podle věty druhé nejen z vážného, ale z jakéhokoliv důvodu, mohl by žalovaný dosáhnout v rozporu s prolongaci lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, aniž by tu byl (musel být) skutečně vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření ve věci již ve lhůtě uvedené v usnesení vydaném podle Kdyby tedy žalovaný neměl vážný důvod, který by mu bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního stupně, dosáhl by svým postupem (měl-li by být názor o „faktickém vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty“ správný) odklad ve splnění své procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci, aniž by to mělo (zejména z pohledu ) jakékoliv opodstatnění.

V nyní posuzované věci Nejvyšší soud sdílí právní názory přijaté v citovaném rozsudku sp. zn. , neboť závěr vyslovený v rozhodnutích sp. zn. a sp. zn. by ve svém důsledku mohl vést k obcházení smyslu (účelu) (jak je shora vysvětleno); neztotožňuje se tudíž s odvolacím soudem, že soud prvního stupně sice v původně určené lhůtě nerozhodl o prodloužení lhůty k podání vyjádření, avšak fakticky návrhu žalovaného na prodloužení lhůty vyhověl tím, že mu poskytl jím požadovaný časový prostor, ve kterém se žalovaný kvalifikovaně vyjádřil podáním ze dne 20. 3. 2014. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v posuzovaném případě před uplynutím lhůty určené k podání písemného vyjádření ve věci (do 19. 3. 2014) nevydal a nedoručil usnesení o prodloužení lhůty žalovanému, fikce uznání nároku uplatněného v žalobě ve smyslu by nenastala jen v případě, že by žalovaný požádal o prodloužení lhůty z vážného důvodu, který mu bránil, aby podal včasné písemné vyjádření ve věci. Tak tomu ovšem nebylo.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu