Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1253/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) JUDr. E. K. a b) P. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalované A. M., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. května 2003, č.j. -18, a Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. -69, takto:

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám jejich zástupkyně advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 30. 5. 2003, č.j. -18, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2003, č.j. -26, uložil žalované, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila „byt č. 15 o velikosti 1 pokoje a 1 kuchyně v 5. podlaží domu č.p. 1525 v katastrálním území S. na adrese P., Č. 45“; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně žalobě vyhověl na základě zákonné fikce uznání nároku podle , neboť dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ( ). Žalovanou totiž poučil o možném důsledku kvalifikované nečinnosti výzvou k vyjádření obsaženou v usnesení ze dne 11. 10. 2002, č.j. -7. Protože žalovaná na uvedené usnesení, které jí bylo doručeno do vlastních rukou dne 18. 10. 2002, ve stanovené lhůtě 30 dní (tj. nejpozději do 18. 11. 2002) nereagovala, respektive se k uplatněnému nároku vyjádřila až podáním ze dne 6. 1. 2003, aniž by soudu sdělila důvod, který jí zabránil ve včasném splnění shora uvedené výzvy, měl soud prvního stupně za to, že žalovaná nárok na vyklizení uznala.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č.j. -69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nebylo mezi stranami sporu o tom, že soud prvního stupně žalovanou vyzval a poučil podle , ale předmětem dokazování bylo, zda se žalovaná k této výzvě vyjádřila podáním ze dne 31. 10. 2002, které podle jejího tvrzení bylo téhož dne podáno i na poště. Pokud by tomu tak bylo, pak by její skutkové tvrzení tam obsažené, že se žalobou nesouhlasí, neboť s babičkou v předmětném bytě bydlela, a proto k přechodu práva nájmu k tomuto bytu došlo, bylo vyjádřeno včas. Z tohoto důvodu odvolací soud zkoumal, zda kopie podacího lístku a zpráva pošty ze dne 7. 12. 2004 dokládají podání zásilky ze dne 31. 10. 2002, dospěl však k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná uvedené podání ze dne 31. 10. 2002 soudu zaslala, a soud prvního stupně proto správně vyšel pouze z opožděného vyjádření ze dne 6. 1. 2003, v němž (stejně jako v podáních pozdějších) žalovaná neuvedla vážný důvod, který jí bránil, aby se ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřila, ani neodkazovala na žádné předcházející podání datované 31. 10. 2002.

Žalovaná napadla rozsudky soudů obou stupňů dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovením a b/ Podle dovolatelky napadené rozhodnutí „spočívá na řízení“, které je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka napadá skutkový závěr obou soudů o tom, že byla ve lhůtě určené k vyjádření nečinná, neboť naopak žádala o prodloužení lhůty, jak potvrzuje vyjádření Č. p. s.p. o zásilce ze dne 31. 10. 2002. Má za to, že ji nelze vydáním rozsudku pro uznání postihovat za ztrátu uvedené zásilky, když pochybení je na straně Č. p. s.p. Z tohoto důvodu dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala zaslání podání ze dne 31. 10. 2002, které obsahuje i její vyjádření k žalobou uplatněnému nároku a sdělení, že v určené lhůtě nestihne zjistit a uvést adresy svědků. Žalovaná vyjadřuje přesvědčení, že v řízení neměla možnost prokázat oprávněnost svého nároku na užívání předmětného bytu. Odvolací soud podle ní nezohlednil ani právní názor Nejvyššího soudu (vyjádřený v usnesení ze dne 12. 8. 2004, sp.zn. ), který blíže vymezuje podmínky aplikace pokud jde o povahu věci a okolnosti případu. Podle dovolatelky se uvedený postup uplatní především pro majetkové spory, a takovým projednávaná věc není. Dovolatelka spatřuje vadu řízení v okolnosti, že soudy obou stupňů jednaly s její zástupkyní na základě „právně nezpůsobilé“ plné moci ze dne 16. 4. 2002, která zmocňovala zástupkyni žalované k zastupování ve věci přechodu nájemního práva k bytu. Navíc soud prvního stupně vyzval žalovanou ve smyslu teprve po čtyřech měsících od zahájení řízení v červnu 2002 a rozsudek pro uznání vydal následně až 30. 5. 2003, takže nelze mít za to, že by vydání usnesení podle řízení urychlilo. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky nezabýval ani otázkou řádnosti procesního postupu soudu prvního stupně, ani úplností jeho skutkových zjištění z hlediska příslušných ustanovení hmotného práva. Dovolatelka rovněž uvádí, že pokud jí soud uložil vyklizení bytu, měl by se z pohledu dobrých mravů zabývat i případným určením bytové náhrady. Nadto podle ní soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. ) vylučuje, aby se pronajímatel úspěšně domáhal vyklizení bytu matkou nezletilého dítěte, jíž bylo dítě, na které přešlo právo nájmu podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, svěřeno do výchovy. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud nejdříve odložil vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a poté zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Žalobci navrhují dovolání zamítnout.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2003, č.j. -18, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2003, č.j. -26, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2003, č.j. -18, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2003, č.j. -26, zastavil ( ve spojení s ustanovením ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (, a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Vady řízení podle ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatelka uplatňuje především nesprávnost skutkových zjištění, když brojí proti závěru odvolacího soudu, že neprokázala doručení podání ze dne 31. 10. 2002 soudu ve stanovené lhůtě. Dovolací přezkum je však s ohledem na to, že v úvahu přichází přípustnost projednávaného dovolání pouze podle , omezen jen na posuzování otázek právních. Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění ohledně její kvalifikované nečinnosti ve smyslu , nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní ani námitka vady řízení. Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se soudy obou stupňů měly dopustit tím, že jednaly s právní zástupkyní žalované na základě „právně nezpůsobilé“ plné moci, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle , a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo. Pro úplnost lze však dodat, že není důvodu nepovažovat zastoupení žalované za řádně doložené plnou mocí ze dne 16. 4. 2002, založenou na č.l. 13 spisu, jíž je zástupkyně zmocněna nejen k „zastupování ve věci přechodu nájemního práva k bytu v P., Č. 45“, nýbrž (shodně jako v posléze předložené plné moci ze dne 30. 10. 2002 – č.l. 39) též k zastupování „ve všech právních věcech“.

Pokud za vady řízení dovolatelka označuje vydání usnesení podle a vydání rozsudku pro uznání podle ve spojení s , nejedná se obsahově o námitku vad řízení, nýbrž o námitku nesprávného právního posouzení věci, jelikož dovolatelka touto námitkou ve skutečnosti zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, tedy právního závěru, na němž spočívá napadené rozhodnutí ve věci samé. Touto námitkou tedy byl uplatněn způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.

Nejprve však bylo třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí má (z hlediska dovoláním vymezených právních námitek) po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Výklad ustanovení ve spojení s je v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. , a z 13. 10. 2004, sp. zn. ) ustálen potud, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován ( ), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Přezkoumání rozsudku pro uznání odvolacím soudem je možné - vedle vad uvedených v - jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání ( ), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká ( ). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v , případně zda nejde o řízení, které je podle koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Z vyložené povahy rozsudku pro uznání vyplývá, že pokud se žalobce domáhá vyklizení bytu bez zajištění náhrady a soud musí na základě fikce uznání vydat rozsudek pro uznání (jímž žalobnímu návrhu zcela vyhoví), logicky zde nemá místa úvaha o možnosti podmínit vyklizení zajištěním bytové náhrady (a to ani s poukazem na rozpor s dobrými mravy).

Se zřetelem k výše vymezenému rozsahu odvolacího přezkumu je též zřejmá nepřiléhavost argumentu dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval úplností skutkových zjištění z hlediska příslušných ustanovení hmotného práva.

Smyslem výzvy podle je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování ( ), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání ( ). Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle , jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 173).

Rovněž v případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, pod poř. č. 41, nebo citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. ).

Z uvedeného výkladu se podává, že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle , budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. ).

Má-li se ve smyslu ustanovení za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, pod č. 69, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod poř. č. 21).

V citované judikatuře (tj. ani v dovolatelkou citovaném usnesení sp. zn. ) nemá oporu právní názor, že postup podle je omezen na „majetkové spory“ (mezi něž dovolatelka spor o vyklizení bytu zjevně nezahrnuje); řada citovaných rozhodnutí, v nichž dovolací soud postup dle akceptoval, se týkala právě sporů o vyklizení bytu (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ).

Pokud se žalobou o vyklizení bytu žalobce domáhá vyklizení žalovaného s tvrzením, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, a žalobce popírá, že by na žalovaného přešel nájem bytu ze zemřelého nájemce podle obč. zák., nelze takový spor bez dalšího považovat ani za bezdůvodné uplatňování práva, ani za zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím postupu dle Předpoklad, že povaha dané věci nevylučovala postup dle , je tak v souladu s výše citovanou judikaturou.

Přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu nebo s hmotným právem nemohou založit ani věcné námitky žalované proti důvodnosti žaloby o vyklizení, kterými by se soud mohl zabývat jen v případě, že by je uplatnila ve třicetidenní lhůtě stanovené podle , což se v dané věci nestalo (k tomu viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2004, pod poř. č. 32), a proto se jimi nemohl zabývat ani Nejvyšší soud.

Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. , je rovněž nepřípadný, neboť (jak sama dovolatelka správně uvádí) v uvedené věci byl vysloven právní názor, že je vyloučeno, aby se pronajímatel úspěšně domáhal vyklizení bytu matkou nezletilého dítěte, na něž přešlo právo nájmu podle § 179 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (nyní § 706 odst. 1 obč. zák.) a které jí bylo svěřeno do výchovy; o takovou situaci se však v projednávané věci zjevně nejedná (součástí skutkového stavu vycházejícího ze žalobních tvrzení, jež se staly nespornými na základě fikce uznání, není skutkový závěr, že nezletilé dítě žalované splnilo předpoklady přechodu nájmu).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a a zavázal žalovanou, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,- Kč (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 16. února 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu