Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1411/2017

28 Cdo 1411/2017-110

USNESENÍ

J. M.,

Česká republika – Státní pozemkový úřad

, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2016, č. j. -87, takto :

Dovolání

se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž změnil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 6. 2016, č. j. -47, kterým byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. v k. ú. Ř., parc. č. v k. ú. L. a parc. č. v k. ú. N., tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Ve výrokové části dovoláním nenapadené přitom odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení ohledně pozemku parc. č. v k. ú N. zastavil.

Dovolatelka předestřela otázku vymezení předpokladů, za nichž lze v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k uspokojení restitučního nároku dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „ “), převodem náhradních pozemků vydat ve smyslu ustanovení , rozsudek pro uznání. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. , a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. , případně, že uvedená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odkazovala přitom na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, dle níž vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a za splnění stanovených podmínek je soud povinen rozhodnout o nároku podle zákonné fikce uznání, která je sankcí za nečinnost žalovaného. Vytýkala, že odvolací soud svým rozhodnutím založil takový právní stav, kdy následky způsobené opožděným vyjádřením žalovaného byly zhojeny včasně podaným odvoláním. Uváděla, že závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci nelze uzavřít smír, odporuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Poukazovala rovněž na rozdílnou rozhodovací praxi odvolacího soudu a odklon od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. .

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud plně vyhověl kritériím pro přezkum rozsudku pro uznání stanoveným v dovolatelkou odkazované judikatuře. Poukazoval na to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání kvalifikované výzvy, pročež nemohla nastat fikce uznání ani být vydán rozsudek pro uznání. Navrhl odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení věty první , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezené otázky procesního práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu a jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. ).

Podmínkou pro vydání kvalifikované výzvy je, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, případně, že bylo o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, anebo nebylo vyhověno výzvě podle Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. ).

Základním předpokladem založení fikce uznání nároku podle je pak okolnost, že se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu bez vážného důvodu písemně kvalifikovaně nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. ).

Dalšími předpoklady fikce uznání jsou absence takového nedostatku podmínek řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno a absence vad žaloby bránících pokračování v řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. , a ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. ).

Ve vztahu k vadám žaloby ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209/2002, usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2003, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003). Fikce uznání nároku je vyloučena též v případě vnitřního rozporu žalobou předestíraných skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. ).

Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu věty druhé rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Jde o ty skutečnosti, které, budou-li v řízení prokázány, povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v žalobním petitu je opodstatněný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. ).

Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu , tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení. S ohledem na účinky právních důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát o kvalitu žaloby, tak, aby především obsahovala všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. ; z literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 788).

V případě nároků oprávněných osob na poskytnutí jiného vhodného náhradního pozemku za pozemek, jenž jim nebylo lze vydat pro některou ze zákonem stanovených překážek (§ 11 odst. 1, § 11 odst. 2, § 11a zákona o půdě), je pak rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že při liknavém, svévolném, či diskriminačním postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) se mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků, aniž by tyto musely být zahrnuty ve veřejné nabídce (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu). Podmínkou je, že jde o pozemky k takovému převodu „vhodné“ (tedy pozemky, jež by byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. .

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního ( zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních zákona o půdě a , či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je přitom vždy třeba zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ).

Další podmínkou úspěšného uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle je též ekvivalentnost hodnoty restitučního nároku žalobce a ceny vybraného náhradního pozemku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. ), neboť v opačném případě by se oprávněná osoba bezdůvodně obohatila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud v situaci, v níž žaloba o nahrazení projevu vůle neobsahovala vylíčení veškerých rozhodujících skutečností, když nárokované náhradní pozemky nebyly popsány co do svého charakteru tak, aby bylo patrno, zda jde ve smyslu výše citované judikatury o náhradní pozemky vhodné, a absentovaly v ní i tvrzení o jejich ceně, uzavřel, že předpoklady vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání dle a nejsou naplněny, nijak se od výše uvedené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V projednávané věci navíc obsah spisu naznačuje, že vydání pozemku parc. č. v k. ú Ř. by mohla bránit okolnost, že je dotčen veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury „Břevnovská radiála“. Na závěru o nedostatku podmínek pro vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání dle a v projednávané věci přitom nemůže ničeho změnit okolnost, že v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k převodu náhradních pozemků za účelem uspokojení restitučního nároku dle zákona o půdě jinak - obecně vzato - rozsudkem pro uznání na základě zákonné fikce uznání nároku rozhodovat lze (k aplikovatelnosti rozsudku pro uznání ve smyslu a v řízení o nahrazení projevu vůle doprovázeném restitučními aspekty srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. ).

Pro úplnost jest dodat, že dovolatelkou odkazovaná judikatura dovozující, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce uznání dle , je soud povinen rozhodnout o sporném nároku podle této zákonné fikce, na posuzovaný případ nedopadá, neboť v řešené věci podmínky pro to, aby zákonná fikce mohla nastat, naplněny nebyly. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , se pak projednávané věci netýkají, když otázku podmínek, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání dle , neřeší.

Z výše uvedených důvodů je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou ( ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věta druhá ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 6. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu