Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2837/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované euroAWK s.r.o., se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČ: 43965717, zastoupené JUDr. Petrou Mirovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. -68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z jeho pozemků specifikovaných v žalobě (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované v žalobě prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich geometrických středů (dále jen „reklamní zařízení a stavby pro reklamu“) a takto vyklizené pozemky mu předat. Žalobu odůvodnil tvrzením, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, které žalovaná užívá po skončení dohodnuté doby nájmu bez právního důvodu; je proto namístě, aby je vyklidila ( , , ve znění pozdějších předpisů).

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 14. října 2010, č. j. -43, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost odstranit z předmětných pozemků reklamní zařízení a stavby pro reklamu a takto vyklizené pozemky předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně postupoval podle a 2 , , ve znění po novele provedené (dále jen „“), a usnesením ze dne 20. května 2010, č. j. -13, vyzval žalovanou (dále též jen „výzva soudu prvního stupně“), aby se ve věci písemně vyjádřila. Jelikož žalovaná se ve stanovené lhůtě třiceti dnů nevyjádřila a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání ( ve spojení s ustanovením ).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. -68, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska zákonem připuštěných odvolacích důvodů ( a ) a neshledal odvolání žalované opodstatněným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle a b/ Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ (ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ). Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. větu za středníkem ). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ).

Dovolací důvod podle dovolatelka uplatnila dovolacími námitkami, že napadený rozsudek je – z příčin rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelný a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu a d tím, že soud prvního stupně „otálel s vydáním rozsudku pro uznání téměř 4 měsíce poté, co mohl být tento rozsudek vydán“. Uvedené dovolací námitky však nesměřovaly k výkladu procesního předpisu, navíc – z posléze uvedených důvodů – nejsou ani opodstatněné, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Dovolací námitka týkající se porušení práva na spravedlivý proces je námitkou obecnou, z níž – právě pro její obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. Ostatně žádné ustanovení ani nepředepisuje, v jaké lhůtě má soud vydat rozsudek pro uznání. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pak lze uvést, že odůvodnění napadeného rozhodnutí (v daném případě z hlediska naplněnosti předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle ) nevykazuje nedostatky, které by bránily dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, a je tudíž přezkoumatelné.

Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu byly splněny zákonné předpoklady, neboť dovolatelka se na výzvu soudu prvního stupně ve stanovené třicetidenní lhůtě nevyjádřila a ani v této lhůtě soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil ( ), byť uvedená výzva byla doručena dne 20. května 2010 do její datové schránky, do níž se přihlásila dne 21. května 2010.

Při doručováníy v elektronické podobě do datové schránky je průkazem doručení oznámení Ministerstva vnitra o dodáníy do datové schránky adresáta a oznámení Ministerstva vnitra o doručeníy adresátu, která byla opatřena uznávanou elektronickou značkou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s., str. 360). Oznámení Ministerstva vnitra o dodáníy do datové schránky nebo o doručení adresátu opatřené jeho elektronickou značkou (dále jen „“) jsou veřejnými listinami. Jde totiž oy vydané státním orgánem (Ministerstvem vnitra) v mezích jeho pravomoci (dané mu ustanovením , o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Pro veřejnéy a proy, které mají povahu veřejnéy, je přitom charakteristické, že potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, není-li dokázán opak (srov. ). K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v (elektronické) doručence, tedy musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež v případě, že jsou prokázány,vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 10 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).

Z elektronické doručenky založené na č. l. 15 spisu vzal odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – za osvědčené, že dne 20. května 2010 byla dodána do datové schránky dovolatelky vedle žaloby rovněž výzva soudu prvního stupně (v elektronické doručence jednoznačně /nezaměnitelně s jinou písemností/ identifikovaná údajem o spisové značce, datem jejího vydání a označením „vzor 087 “) a že dovolatelka se do datové schránky přihlásila následujícího dne, tj. 21. května 2010. V návaznosti na to dovodil, že za této situace mohla takto osvědčené doručení výzvy soudu prvního stupně zpochybnit (prokázat jeho opak) pouze tvrzením (patřičně důkazně podloženým), že není pravdivý údaj obsažený v elektronické doručence, že do datové schránky se přihlásila (dne 21. května 2010). Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka napadla dovolací námitkou, že doručení písemnosti do datové schránky lze zpochybnit nejen zmíněným tvrzením, nýbrž „i tvrzením, že … neprokazuje doručení konkrétního dokumentu do datové schránky, pokud neobsahuje řádnou specifikaci tohoto dokumentu“. Dovolací soud zastává názor, že nemůže být zásadně právně významná takto nastolená otázka výkladu ustanovení , tj. otázka, zda citované tvrzení může být způsobilým důkazem opaku skutečností osvědčených elektronickou doručenkou coby veřejnouu. Je tomu tak především proto, že úprava obsažená v citovaném ustanovení je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti; proto nemůže jít o otázku, jejíž řešení by činilo napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 102 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Navíc v daném případě byl sporný dokument (výzva soudu prvního stupně) v elektronické doručence náležitě specifikován údajem o spisové značce, datem jeho vydání a běžně užívaným označením „vzor 087 “

K dovolací námitce, že se „nemohla uplatnit fikce uznání nároku podle “, neboť soud prvního stupně vůbec nerozhodl o její námitce týkající se nedostatku místní příslušnosti, kterou uplatnila při prvním úkonu, jenž jí příslušel, resp. že „vydal rozhodnutí procesní povahy, a to kvalifikovanou výzvu podle , aniž byl k projednání části nároku uplatněného žalobou místně příslušný“, lze uvést následující.

Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 17. května 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 121 v sešitě č. 8 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. jeho usnesení z 22. června 2010, sp. zn. , z 20. července 2010, sp. zn. , a z 8. září 2010, sp. zn. ) dovodila, že uznání nároku ve smyslu ustanovení nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy nebo zda byl poučen o tom, že má právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, nebo o jiných procesních právech a povinnostech. V rozsudku ze dne 29. července 2009, sp. zn. , uveřejněném pod C 7681 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud dovodil, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle a jsou splněny i tehdy, jestliže usnesení podle vydal soud, který na základě následně vznesené námitky žalovaného vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil místně příslušnému soudu, jenž teprve rozsudek pro uznání vydal. K odůvodnění uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že usnesení podle je institutem přípravy jednání, tedy úkonem soudu, který byl učiněn za účelem přípravy jednání, a že i ve vztahu k němu platí zásada, podle níž úkony místně nepříslušného soudu učiněné před vznesením námitky místní nepříslušnosti mají stejné účinky jako úkony soudu místně příslušného. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že má-li se za řízení za to, že žalovaný uznal ( ) nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, nelze ani proti samotnému rozsudku pro uznání podle úspěšně namítat, že ho – ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území Střížkov – vydal místně nepříslušný soud prvního stupně.

Odvolací soud se tedy od citované judikatury neodchýlil, jestliže dovodil, že pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu byly splněny zákonné předpoklady, za kterých nastává fikce uznání uplatněného nároku podle , a to přesto, že dovolatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně (po vydání jeho usnesení ze dne 20. května 2010, č. j. -13) vznesla námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území Střížkov; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. července 2012JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu