Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1617/2021

26 Cdo 1617/2021-189

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. R., bytem XY, adresa pro doručování: XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Praha 6, Na hutích 661/9, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 519/11, IČO: 45313351, o ochranu osobnosti a zaplacení zadostiučinění v částce 5.000.000,- Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2018, č. j. -74, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2018, č. j. -88, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2020, č. j. -156, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. června 2018, č. j. -88, potvrdil usnesení ze dne 23. dubna 2018, č. j. -74, jímž mu Městský soud v Praze (soud prvního stupně) nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě pro zmatečnost, kterou napadl tam specifikovaná usnesení, jimiž soudy nižších stupňů nevyhověly jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků pro řízení o věci samé (tj. pro řízení o ochranu osobnosti a zaplacení zadostiučinění v částce 5.000.000,- Kč).

Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 15. června 2020, č. j. -142, zastavil řízení o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti shora uvedeným usnesením obou soudů (dále též jen „Žaloba“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 31. července 2020, č. j. -156, potvrdil citované usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Konstatoval, že poté, co žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro řízení o Žalobě, jej usnesením ze dne 14. května 2020, č. j. -141 (dále jen „výzva soudu prvního stupně“), které mu bylo doručeno dne 21. května 2020, soud prvního stupně vyzval, aby v tam uvedené lhůtě zaplatil soudní poplatek z předmětné žaloby ve výši 5.000,- Kč; zároveň ho poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno. Uvedené výzvě však žalobce nevyhověl a ve stanovené lhůtě předepsaný soudní poplatek nezaplatil. Proto bylo řízení o Žalobě zastaveno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “); přitom nepřihlížel k obsahu dovolatelova podání z 29. října 2020 (viz č. l. 165 až 167 spisu), neboť nebylo sepsáno advokátem ( ).

Podle doručuje-li soud písemnost při úkonu, o němž se nepořizuje protokol, nebo prostřednictvím doručujícího orgánu, vyznačí se doručení písemnosti na doručence. Doručenka je veřejnou u. Není-li prokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.

Soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 67/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 67/2010“) se již v minulosti (tj. v poměrech právní úpravy účinné do 30. června 2009) ustálila v názoru, že doručenka byla u, která měla povahu veřejné y (od 1. července 2009 výslovně prohlašuje doručenku za veřejnou u ustanovení ); to platilo i tehdy, neměla-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musela obsahovat. Každý údaj, který byl (ve skutečnosti) na doručence uveden, se považoval za pravdivý, nebyl-li dokázán opak. „Opak“ prokazoval (pomocí důkazních prostředků) ten, kdo ho za řízení tvrdil, a nesl procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že nebyl zjištěn. Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech současné právní úpravy obsažené v (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. září 2019, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 14. ledna 2020, sp. zn. ).

Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), vycházel-li při úvaze o doručení výzvy soudu prvního stupně dovolateli z údajů, které byly uvedeny na doručence na č. l. 141 spisu. Tvrzené nedostatky této doručenky, i kdyby byly dány (přinejmenším v případě tvrzené absence náležitostí podle a odst. 2 tomu tak ovšem nebylo), totiž nikterak neškodí údajům, které doručenka skutečně obsahovala, tedy – řečeno jinak – nezavdávají příčinu dovozovat, jak to nesprávně činí dovolatel, že tyto údaje jsou – bez dalšího – nepravdivé. Je tomu tak proto, že každý údaj, který byl (ve skutečnosti) na doručence uveden, se považuje za pravdivý, nebyl-li dokázán opak; to platí i tehdy, nemá-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musí obsahovat. Opačný výklad, zastávaný dovolatelem, že neobsahuje-li doručenka všechny zákonem stanovené náležitosti, pak již nemůže sloužit jako průkaz doručení písemnosti (a to bez zřetele k tomu, jaké údaje ve skutečnosti obsahuje), je nutno pokládat za absurdní, neboť v jeho důsledku by ustanovení věty třetí pozbylo veškerý smysl. Proto nebyl v dané věci přiléhavý ani dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2008, sp. zn. . V této souvislosti je navíc zapotřebí zdůraznit, že z odůvodnění citovaného rozhodnutí se tak kategorický závěr, jaký v dovolání prezentoval dovolatel, ve skutečnosti nepodává. Přitom však nelze ani opomenout, že na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. října 2008 nebyl zmíněný rozsudek schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a že názory tam vyjádřené jasně odmítla i následná judikaturní praxe (o tom svědčí zejména již citované R 67/2010; k otázce označování doručovaných písemností srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. července 2012, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 15. listopadu 2012, sp. zn. ).

Mimo rámec uvedeného dovolací soud pro úplnost podotýká, že dovolatel se v dovolání pokusil zpochybnit (byť – jak vyplývá z předchozího odstavce – neúspěšně) pouze „pravdivost“ údajů uvedených na sporné doručence. Ani náznakem však již nezpochybnil „výpovědní hodnotu“ těchto údajů, tj. jejich způsobilost osvědčit, že výzva soudu prvního stupně mu byla doručena, a to právě dne 21. května 2020, jak uzavřel odvolací soud. Z tohoto úhlu pohledu tudíž nemohl být uvedený právní závěr podroben dovolacímu přezkumu. I proto tedy dovolací soud z tohoto závěru vycházel též v následující úvaze o namítané vadě řízení.

Vzhledem k charakteru ostatních dovolacích námitek (jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že v napadeném usnesení „neadresoval skutečnost“, že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o Žalobě do vydání napadeného usnesení opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků, a to – podle něj – s poukazem na změnu poměrů, jíž blíže specifikoval v dovolání) je zapotřebí dále také zdůraznit, že vady řízení, které dovolatel těmito námitkami uplatnil, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a 229 odst. 3 , totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

K namítané jiné vadě řízení dovolací soud přesto pokládá za potřebné v tomto konkrétním případě výjimečně podotknout, že z hlediska ustanovení věty druhé není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou právě jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu však v posuzované věci evidentně nešlo. V této souvislosti totiž nelze ztratit ze zřetele, že žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku podle , ve znění účinném od 30. září 2017, podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 16. dubna 2019, sp. zn. , uveřejněné pod č. 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 3. září 2019, sp. zn. ). Jelikož dovolateli se nepodařilo (úspěšně) zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že výzva soudu prvního stupně mu byla doručena dne 21. května 2020 (viz výklad shora), je namístě vycházet z úvahy, že tam stanovená patnáctidenní lhůta (běžící od doručení této výzvy) k zaplacení soudního poplatku mu uplynula dnem 5. června 2020. Podal-li tedy novou (opakovanou) žádost o osvobození od soudních poplatků osobně u odvolacího soudu až dne 30. června 2020 (viz podání na č. l. 145 až 151 spisu), učinil tak po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku z Žaloby. Se zřetelem k citované judikatuře je tudíž evidentní, že dotčené (opětovné) žádosti o poplatkovou úlevu již nebylo možné vyhovět (pro její opožděnost). Třebaže tedy odvolací soud o uvedené žádosti samostatně nerozhodl a ani se s ní nevypořádal v odůvodnění napadeného usnesení (tj. v usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku), je nepochybné, že na správnost daného (potvrzujícího) rozhodnutí to nemohlo mít žádný vliv; soud prvního stupně totiž postupoval správně, jestliže po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku řízení o Žalobě zastavil, a opožděná (opětovná) žádost o poplatkovou úlevu na tom již nemohla nic změnit.

Z řečeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a (současně) vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku ( ) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. , či z 3. října 2017, sp. zn. .

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 9. 2021

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu