Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2423/2022

28 Cdo 2423/2022-433

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Mohelnice,identifikační číslo osoby: 488 07 907, se sídlem v Mohelnici, Školní 940/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2022, č. j. -380, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2022, č. j. -380, výrokem pod bodem I., byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2021, č. j. -334 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2021, č. j. -356), jímž se žalobkyni vydávají tam označené pozemky (parc. č. 2527/11, parc. č. 2527/12, parc. č. 2527/13, parc. č. 2527/14, parc. č. 2528/119 a parc. č. 2528/120) v katastrálním území Mohelnice (vzniklé rozdělením pozemků parc. č. 2527/1 a parc. č. 2528/108 označeným geometrickým plánem coby součástí rozsudku) a v tom rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucky kraj ze dne 30. 12. 2016, sp. zn. SPU 550523/2013/R5806/RR18905, č. j. SPU 000650/2017/121/Na-Hr (výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně) a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně); výrokem pod bodem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr o naplnění všech předpokladů pro vydání předmětných pozemků žalobkyni coby oprávněné osobě podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, včetně absence překážky dle aplikovaného restitučního předpisu, vycházeje ze stavu, v němž se pozemky nalézaly ke dni doručení výzvy k jejich vydání povinné osobě (30. 12. 2013); změny pozdější (změna územního plánu města Mohelnice účinná od 22. 3. 2019, dle níž mají být pozemky zasaženy plánovanou výstavbou veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury „X-D-M12“) nejsou podle odvolacího soudu z hlediska povinnosti k vydání věci oprávněné osobě dle relevantní.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva dovolacím soudem již vyřešené (jaký okamžik je rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace z pohledu překážky naturální restituce dle ), jež má být posouzena jinak. Dovolatelka polemizuje se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , a v něm uvedenou argumentací, namítajíc, že se dovolací soud důsledně nevyrovnal se všemi právně teoretickými otázkami, nereflektoval konstitutivní povahu rozhodnutí o vydání věci oprávněné osobě, jako východisko pro svůj závěr nesprávně použil , o mimosoudních rehabilitacích a neprovedl test proporcionality mezi zájmem restituenta a důsledky, jež vyhovění žalobě přinese třetím osobám, v tomto případě samosprávě. Podle dovolatelky jistě nebylo smyslem vydání pozemků zasažených (v době jejich vydání) umístěním veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, kteréžto odporuje smyslu restituční výluky a znamená, že tím oprávněné osobě vzniká holé vlastnictví.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (Českou republikou, Státním pozemkovým úřadem, jako účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené odst. a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci.

8. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz , odst. 2 písm. a/ , o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

9. Ustanovení ovšem nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. , a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. ); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.

10. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud formuloval a plně odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné.

11. Jestliže v nyní projednávané věci oba soudy považovaly z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení za rozhodný okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné, pročež neshledaly relevantním tvrzení dovolatelky, že v mezidobí (po uplatnění nároku na vydání pozemku) došlo ke změně územně plánovací dokumentace ve směru jiného vymezení koridoru pro výstavbu veřejně prospěšné stavby, je jejich závěr plně souladný s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. , ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. , ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. , ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. ), na níž není důvodu čehokoliv měnit.

12. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně odvolacím soudem reflektovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. ), je založena právě na silném akcentu restitučního předpisu na stav vydávané nemovitosti v době výzvy oprávněné osoby k jejímu vydání (srov. věta první , jehož smyslem je mimo jiné zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení účelovým změnám tohoto stavu).

13. Krom argumentační linie založené na výkladu a aplikaci ustanovení , jež za rozhodný okamžik explicitně považuje doručení výzvy povinné osobě, lze znovu odkázat i na ustanovení a a 2 Vznik práva oprávněné osoby na vydání věcí, jež jsou původním církevním majetkem, je primárně spojen s okamžikem, kdy tato osoba splní podmínky stanovené zákonem, jež jsou v koncentrované podobě vyjádřeny v ustanovení , tj. má postavení oprávněné osoby, nemovitá věc, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, je ve vlastnictví státu a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v . Splnění těchto podmínek se bude zásadně krýt s účinností , přičemž ovšem nelze vyloučit, že některá z nich může být dovršena ještě v průběhu plynutí lhůty určené k podání písemné výzvy ve smyslu ustanovení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 84/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke vzniku práva oprávněné osoby ve smyslu shora předestřeném ovšem musí přistoupit jeho uplatnění vůči příslušné povinné osobě, aby takové právo bylo aktivováno a stalo se nárokovatelným. Okamžik takové aktivace práva je ztotožnitelný s okamžikem doručení včasné a řádné výzvy k vydání věci, s nímž je pak spojen běh šestiměsíční lhůty, v jejímž průběhu je povinná osoba povinna nárokovanou věc na základě uzavřené dohody vydat. Z textace zákonného znění ustanovení (…. „vydá“….), respektive ustanovení (...„uzavře“....), vyplývá, že při splnění zákonných podmínek k vydání věci na straně oprávněné osoby a absenci překážek pro vydání věci upravených v případě, je-li povinnou osobou některý ze subjektů uvedený v ustanovení nebo b) , v ustanovení , přitom není na úvaze povinné osoby, zda nárokovanou věc vydá či nikoliv.

14. V dané souvislosti sluší se znovu připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle níž ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jejich účel (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. ), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí a jednotlivé výlukové důvody je třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. ). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení ), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. ).

15. Argumentuje-li pak dovolatelka, že žádná z rozhodovacích činností samosprávy v oblasti územního plánování nebyla a není ovlivněna (ne)činností dovolatelky jako povinné osoby, zjevně přehlíží, že dovolací soud opak ve svém odůvodnění ani netvrdí, ani z jeho odůvodnění (implicitně) nevyplývá. Podstatu jeho argumentu totiž netvoří tvrzení o využití (aktivního) vlivu povinné osoby na třetí osobu, ale poukázání na možnost vzniku nežádoucího výsledku (získání možného prospěchu, jehož by se povinné osobě mohlo dostávat v důsledku její nečinnosti) v případě, že by z hlediska naplnění podmínky předmětného výlukového důvodu byl považován jiný (pozdější) okamžik, než okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné. V rámci uvedené argumentační linie dovolacího soudu je přitom v zásadě podstatné samotné riziko změny stavu v neprospěch oprávněné osoby související s plynutím času, nikoliv tvrzení o působení na třetí osobu ze strany dovolatelky, či to, zda v konkrétním případě byla povinná osoba skutečně nečinná.

16. Rovněž ani prostřednictvím poukazu dovolatelky na předmět působnosti nemůže dojít ke zpochybnění přesvědčivosti závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. . Tato odlišnost, sama o sobě, nijak nepůsobí na konkluze vyjádřené v rozsudku ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , citované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , v nichž dovolací soud reflektoval smysl a účel , o mimosoudních rehabilitacích, jenž je, jak dovolací soud vysvětlil, obdobného obsahu, účelu a významu, jako

17. Bez významu je rovněž dovolatelkou prezentovaná polemika nad povahou rozhodnutí, jímž se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, uzavřel-li dovolací soud, že konkluzí, podle níž je pro posouzení problematiky výlukového důvodu uvedeného v ustanovení třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci, není nikterak popřen aplikační dopad obecného pravidla o rozhodném okamžiku upraveného v ustanovení , neboť (jak dovodila již starší judikatura) se toto ustanovení nedotýká ustanovení hmotného práva, která váží vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti k určitému času. Podstatou argumentu dovolacího soudu je v tomto směru totiž povaha a znění aplikovaného hmotněprávního ustanovení, nikoliv povaha rozhodnutí.

18. Jde-li o důsledky, jež působí stanovení okamžiku rozhodného pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace z hlediska naplnění podmínky výlukového důvodu upraveného v , jako okamžiku doručení výzvy oprávněné osoby osobě povinné, vůči samosprávě a jejich tvrzené nereflektování ze strany dovolacího soudu (jež by snad měly být neproporcionální k zájmům restituenta), pak lze jen poukázat na to, že ani dovolatelka sama žádné konkrétní ve svém dovolání nezmiňuje (samotné vydání předmětných pozemků nemožnost budoucí realizace dopravní infrastruktury přímo nepůsobí).

19. Nepřípadná je argumentace dovolatelky, že vydáním předmětných pozemků vznikne stav neslučitelný s účelem restituce a že se oprávněné osobě dostane toliko holého vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ; nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ), jelikož vydávané pozemky nejsou veřejným statkem (a nestaly se jím bez dalšího ani prostou změnou územně plánovací dokumentace), jak je tomu kupř. u veřejného prostranství.

20. Nejvyšší soud proto neshledává důvody k přehodnocení jím již dříve vyslovených právních závěrů (jimž zde konvenuje i právní posouzení věci soudem odvolacím), k čemuž neskýtá prostor ani dovolatelkou nyní uplatněná argumentace.

21. Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není [odvolací soud při právním posouzení věci reflektoval závěry recentní (nerozporné) rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené právní otázky; není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání dle ].

22. V části týkají se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

23. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

24. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání státu coby účastníka řízení bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby v částce 300 Kč ( a 4 ) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč.

25. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 10. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu