Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2074/2021

28 Cdo 2074/2021-176

USNESENÍ

České republiky – Státního pozemkového úřadu

, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. -143, , takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, č. j. -75 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 5. 2019, č. j. -112) potvrzen v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 393/30 v katastrálním území Řepy a nahrazení tam označeného rozhodnutí správního orgánu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změněn v části výroku pod bodem III tak, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 393/38 v katastrálním území Řepy, vzniklý na základě označeného geometrického plánu pro rozdělení pozemků coby nedílné součásti rozsudku, a že se v tom rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Praha ze dne 11. 9. 2015, č. j. SPU 473645/2015, sp. zn. SPU 320770/2014 (výrok II), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).

Soudy bylo rozhodováno o žalobě oprávněné osoby dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změněn některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, na vydání (nahrazení rozhodnutí správního orgánu) označeného pozemku (resp. jeho části) jako zemědělské nemovitosti ( cit. zákona). Dle závěru odvolacího soudu vydání pozemku parc. č. 393/38 v katastrálním území Řepy, nově vymezeného geometrickým plánem, nebrání ustanovení a (jichž se dovolávala další účastnice řízení), neboť takto vymezená parcela není zastavěna stavbou a nejde ani o veřejné prostranství (část pozemku toliko prostorově sousedí s chodníkem – komunikací pro pěší, k jejímuž užívání není nezbytně nutný). Dána není ani překážka naturální restituce dle , neboť z výsledků provedeného dokazování nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že právě na předmětném pozemku (jeho oddělené části) má být vybudována veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury „14/DK/6 a 14/DK/44 – rekonstrukce komunikace včetně tramvajové smyčky“ (kdy odvolací soud konstatoval, že ani po poskytnutí patřičného poučení účastnice řízení v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, dle územního plánu z roku 1999 nemá být předmětný pozemek zastavěn a změna územního plánu z roku 2014 zde není relevantní, neboť pro posouzení překážky dle je rozhodující stav územně plánovací dokumentace k okamžiku doručení výzvy k vydání nemovitosti povinné osobě, v dané věci dne 10. 7. 2013).

Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu části výroku pod bodem II, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni vydal pozemek parc. č. 393/38 v k. ú. Řepy, jakož i proti akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení – podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále i jen jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávný označuje dovolatelka ten závěr, že v dané věci není dána překážka naturální restituce podle ustanovení (v případě předmětného pozemku), považujíc za prokázané skutkové okolnosti odůvodňující aplikaci tohoto ustanovení, a to již v době před podáním výzvy oprávněnou osobou. Napadený rozsudek kritizuje jako překvapivé rozhodnutí, brojí proti postupu soudu v řízení, jemuž vytýká nerespektování zásady koncentrace řízení a porušení principu rovnosti účastníků.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené odst. a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

K výkladu a aplikaci ustanovení sluší se odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež dovodila mimo jiné, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (např. , o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů), vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , byl pak formulován a odůvodněn závěr, dle nějž rozhodným okamžikem pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle ustanovení je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, přičemž v takovém případě je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ). Ustanovení nikterak nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. ); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.

Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci, že je namístě vydání předmětného pozemku – jeho geometrickým plánem oddělené části – u níž nebylo na jisto postaveno její dotčení (plánovanou) veřejně prospěšnou stavby dopravní infrastruktury. Zpochybňuje-li dovolatelka konkluze odvolacího soudu o (ne)prokázání řádného vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, představuje její kritika polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej a dále v poměrech do 31. 12. 2012 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy v řízení nebylo možno najisto postavit potřebnost požadovaného pozemku dle schválené územně plánovací dokumentace pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby, pak napadené rozhodnutí nikterak nekoliduje ani s dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je pak Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu (k tomu dále srov. ). Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Nehledě na to, že dovolání v dané části pak postrádá i způsobilé vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání (pakliže ve svém dovolání jako předpoklad přípustnosti dovolání ohlašuje, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by z dovolání bylo patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; k vymezení přípustnosti dovolání znovu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále pak i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , publikované pod číslem 460/2017 Sb.).

K námitkám dovolatelky sluší se přes řečené připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). O takový případ v nyní posuzované věci nejde.

Ačkoliv proto Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani těm výtkám dovolatelky, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo této účastnice na spravedlivý proces (garantované d), současně k této argumentaci připomíná, že původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 39.).

Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu naplněny nebyly (rozhodnutí odvolacího soudu je konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již vyřešené právní otázky).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroků o nákladech řízení, ve vztahu k této části (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) již žádnou argumentaci – natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. větu první ), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (srov. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a a koresponduje tomu, že dovolání další účastnice (České republiky – Státního pozemkového úřadu) bylo odmítnuto a že žalobkyni účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 8. 2021

Mgr. Petr Krauspředseda senátu