Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5102/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. září 2005, č. j. -66, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) ze dne 22. března 2005, č. j. -47, a věc mu vrátil věc k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 25. července 2006, č. j. -81, opětovně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidit „prostory označené jako byt č. 14, IV. kategorie, ve 4. podlaží (v 3. patře) domu čp. 386 v M. ul. č. 1 v P., prostory jsou průchozí a skládají se ze 2 místností kolaudovaných jako pokoje, které svými okny směřují do ulice V., dále z komory přístupné ze společné předsíně s okénkem na schodiště domu a dalších prostor užívaných společně s další uživatelkou s pí. I. D., tj. předsíně, WC a koupelny“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 11. května 2007, č. j. -108, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v domě užívá žalovaná „byt“ o dvou pokojích s komorou a společným příslušenstvím, který byl přidělen jejímu manželovi J. B. výměrem ONV v P. 7 ze dne 11. února 1952 (dále jen „rozhodnutí ze dne 11. února 1952“) jako jedna část rozděleného bytu po B. R., že dne 31. října 1964 byl sepsán zápis o dohodě o předání a převzetí bytu a že v této dohodě byl byt specifikován jako jeden pokoj, jedna kuchyň, komora, sklep a společné příslušenství (koupelna, kloset, předsíň, stejně jako prádelna a půda). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že soubor obytných místností včetně příslušenství, které žalovaná užívá, tj. předmětné prostory, netvoří byt podle kolaudačního rozhodnutí, neboť jde o část jednoho kolaudovaného bytu, který byl tzv. administrativně rozdělen. Poté – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. – konstatoval, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ze dne

11. února 1952), že proto i pro akt věcně vadný či nezákonný platí presumpce jeho správnosti a že naopak soud vždy zkoumá, zda jde o správní akt, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný; nejde-li tedy o nicotný správní akt, tj. akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, platí i v případě jeho věcné vadnosti či nezákonnosti, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné, soud z něj vychází ( věta druhá , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“). Podle názoru odvolacího soudu se uvedené závěry v poměrech projednávané věci projeví tak, že byť by byly rozhodnutím ze dne 11. února 1952 manželu žalované přiděleny prostory, které neměly povahu bytu, je nutno i z takového rozhodnutí vycházet; dodal, že takové rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné (vadné), avšak nešlo by o nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky. Poté uzavřel, že v důsledku toho je žalovaná v současné době nájemkyní předmětných prostor a že nebyl-li uvedený nájemní vztah právně relevantním způsobem ukončen, nelze žalobě na vyklizení vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Za zásadně právně významnou pokládal otázku nicotnosti správního aktu, neboť „právní definice tohoto pojmu není nikde v právním řádě uvedena“. V této souvislosti uvedl, že i když soud mimo rámec správního soudnictví není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, „musí vždy zkoumat jeho možnou nicotnost, tedy zda nejde o paakt“. Podle jeho názoru paakt, tj. nicotný správní akt, „je zejména způsoben těžkou vadou působnosti a příslušnosti vydávajícího orgánu, zásadním nedostatkem projevu vůle vykonavatele veřejné správy …, požadavkem plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, … nebo založením práva něčemu či k něčemu, co v právním slova smyslu vůbec neexistuje“. Zde poukázal na definici bytu jako místnosti nebo souboru místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení, zdůraznil, že v daném případě nedošlo ve vztahu k administrativně rozdělenému bytu „ke změně zkolaudovaného stavu“ a nevznikly tudíž dva nové byty v právním smyslu, a uvedl, že neexistoval-li nový předmět způsobilý přidělení (byt v právním smyslu), lze přidělovací akt (rozhodnutí ze dne 11. února 1952) pokládat za nulitní a nikoli věcně vadný, jak konstatoval odvolací soud; přitom za rozhodnutí o přidělení bytu nelze pokládat rozhodnutí o jeho administrativním rozdělení. Navíc podle jeho názoru ke vzniku práva užívat byt bylo zapotřebí nejprve rozhodnutí o přidělení bytu a poté dohody o odevzdání a převzetí bytu ( a , , ve znění účinném do 31. prosince 1991 – dále jen „obč. zák. ve znění před 1. lednem 1992“). Podle dovolatele mohl být předmětem uvedené dohody pouze byt. Jestliže tomu tak nebylo, lze tuto dohodu pokládat za neplatný právní úkon, na jehož základě nemohlo vzniknout právo užívat byt. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo „k jasnému omezení práva vlastníka, které garantuje d a Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Vady podle , jakož i k vady uvedené v , a b/ a , přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že v pořadí druhým rozsudkem potvrzeným napadeným rozhodnutím nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o rozsudky zamítavé.

Podle , tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právních závěrech, že právní důvod užívání předmětných prostor byl založen manželu žalované výměrem bývalého ONV v P. 7 ze dne 11. února 1952 a že proto žalované svědčí (v konečném důsledku) právní důvod užívání předmětných prostor (jež nejsou kolaudovány jako byt). Protože správnost uvedených právních závěrů byla v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázky zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takové otázky jít nemůže.

Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že v soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. , komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, , komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. , dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu obč. zák. (, , ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“) zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. května 2001, sp. zn. , v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. ledna 2002, sp. zn. . K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu ( a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav a nikoli faktický způsob užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. července 2001, sp. zn. , z 6. února 2002, sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , ze 14. února 2002, sp. zn. , ze 17. července 2003, sp. zn. , z 8. června 2004, sp. zn. , a usnesení z 9. dubna 2003, sp. zn. ). Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda jde v konkrétním případě o byt, je zapotřebí vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání.

Nejvyšší soud České republiky však již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ze dne 11. února 1952); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. , 25. března 2002, sp. zn. , 1. července 2004, sp. zn. , 2. září 2004, sp. zn. , 10. září 2004, sp. zn. , a sdílí je i v projednávané věci. V rozhodnutích ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. , pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází ( věta druhá ). Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní za nicotný pokládán správní akt vydaný k tomu /“absolutně“/ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65.

V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000).

V rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. , pak Nejvyšší soud – s přihlédnutím k uvedenému – dovodil, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu ( a obč. zák. ve znění před 1. lednem 1992). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo na nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu Tento názor Nejvyšší soud zaujal také v rozhodnutích vydaných ve věcech sp. zn. , , , , , , , a . Ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí ve věci naposledy zmíněné Ústavní soud České republiky – mimo jiné i s odkazem na takto ustálenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu – odmítl usnesením ze dne 27. září 2007, sp. zn. , v němž mimo jiné zmínil i požadavek ústavněprávní zdrženlivosti k právním poměrům, jež se z vůle rozhodných subjektů jako takové ustavily a ti jejich důsledky přijali a dlouhodobě je respektovali. Dovolací soud zastává názor, že uvedené právní závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc, neboť i v tomto případě byly předmětné prostory „přiděleny“ rozhodnutím správního orgánu, byť podle tehdy účinného zákona č. 138/1948 Sb.

Dovolatel rovněž namítl, že ke vzniku práva užívat byt bylo zapotřebí nejprve rozhodnutí o přidělení bytu a poté dohody o odevzdání a převzetí bytu ( a , , ve znění před 1. lednem 1992) a že nebyl-li předmětem dohody o odevzdání a převzetí bytu byt ve výše uvedeném smyslu, lze tuto dohodu pokládat za neplatný právní úkon, na jehož základě nemohlo vzniknout právo užívat byt (tehdejší právo osobního užívání bytu). V rozsudku ze dne 10. září 2004, sp. zn. (v rozsudku /zmíněném již na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí/, na nějž odkázal rovněž odvolací soud) Nejvyšší soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 49/1959 Sbírky rozhodnutí československých soudů – dovodil, že za platnosti zákona č. 138/1948 Sb. (i pozdějšího ) vznikal nájemní poměr k bytům, které nebyly vyňaty z přidělovacího práva výkonného orgánu národního výboru, tím, že národní výbor přikázal pro byt nájemníka. Přikázáním vstupovala přikázaná osoba v nájemní poměr s vlastníkem domu. Právní poměr zde vznikal úředním výrokem a vůle osob, které se stávaly stranami zakládaného nájemního poměru, byla vyloučena z vlivu na jeho založení (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2004, sp. zn. ).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu