Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 770/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobců A) O. M., B) J. M. a C) M. R., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) D. S. a 2) H. S., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, č. j. -60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 5. 2001, č. j. -40, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 6, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícímu se vpravo od schodů v prvním patře domu č. p. 1005, v P. – M., M. 29 (dále „předmětný byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a žalovaným uložil předmětný byt vyklidit nejpozději do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení. Na základě zjištění, že žalovaní jsou nájemci předmětného bytu (nacházejícího se v domě ve spoluvlastnictví žalobkyň), a že první žalovaný je současně vlastníkem činžovního domu v P., K. ulice 358/4, v němž obývá byt o velikosti 2+1, nacházející se v 1. patře, shledal naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., když současně dovodil, že tvrzení prvního žalovaného o neshodách s manželkou (druhou žalovanou), pro které nemohou společně bydlet, je účelové; rovněž tak neshledal (na základě zprávy příslušného stavebního úřadu) důvodnou námitku prvního žalovaného, že místnosti, které ve svém domě užívá, jsou nebytovým prostorem. I když se soud prvního stupně blíže nezabýval dalšími uplatněnými výpovědními důvody podle § 711 odst. písm. a) a d) obč. zák., konstatoval, že jsou dány, neboť předmětný byt potřebuje žalobkyně A) pro svého zletilého syna, a žalovaní nezaplatili nájemné v období od ledna do března 1993.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2001, č. j. -60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem prvního žalovaného, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Zaujal názor, že „mít dva byty znamená, že nájemci vedle bytu v nájmu, o který se jedná, svědčí právo k bytu dalšímu, …. které slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlení“; tak je tomu v souzené věci, kdy prvnímu žalovanému svědčí právo bydlení v bytě situovaném v domě, který je v jeho vlastnictví. Není pochybností o tom (uvedl odvolací soud), že žalovaný užívá (částečně i s druhou žalovanou a jejich dcerou) pro účely bydlení tři místnosti, nacházející se v prvním patře domu, jehož je vlastníkem. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení, zda jsou tyto místnosti bytem (či zda se jedná o nebytový prostor), je právně významný právní stav založený pravomocným kolaudačním rozhodnutím, nikoli faktický způsob jejich užívání. V dané věci bylo zjištěno z obsahu zprávy Městské části P., odboru stavebně dopravního ze dne 13. 12. 2000, č. j. ÚMČP 4 – 142979/00/OSD/HOLC, jakož i ze sdělení tohoto orgánu ze dne 15. 2. 2001, že po provedených stavebních úpravách se v 1. patře domu ve vlastnictví prvního žalobce nachází dva byty – jeden o velikosti 2+1 s příslušenstvím (užívaný žalovaným), a druhý o velikosti 1+1; za tohoto stavu odvolací soud nepovažoval tvrzení žalovaného o následné rekolaudaci jím užívaného bytu na nebytové prostory za prokázané a uzavřel, že žalovaní mají dva byty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýkají „pochybení v hodnocení důkazů, …. nesprávná skutková zjištění, respektive pominutí rozhodných skutečností“, a nesprávnost jeho závěru, že prostory užívané prvním žalovaným jsou bytem. Dovolatelé mají zato, že „způsob užívání daného prostoru, pokud formálně nekoresponduje se stavem dle rozhodnutí o kolaudaci, není ještě podkladem pro rozhodnutí svědčící o tom, že jde o prostor ať již bytový či nebytový“. Poukazují též na to, že nebylo přihlédnuto k okolnostem, jež uvedenému sporu předcházely a jež svědči o tom, že jednání žalobkyň je v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření poukázaly na to, že dovolací námitky neodpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozují dovolatelé.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) - přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nelze usoudit ani z hlediska právního posouzení pojmu „byt“, neboť názor, ze kterého odvolací soud vycházel, odpovídá judikatuře dovolacího soudu, v níž je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání. V tomto směru lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, č. j. , podle kterého vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák., zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost), jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. , i v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. ), v němž uvádí, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a , a žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost nahradit žalobkyním náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1. 140.- Kč za sepis vyjádření k dovolání ( , , , ve spojení s ustanovením , , , ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 x 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů). Celková výše náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení jsou žalovaní povinni, tak činí 1.365.- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 9. dubna 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu