Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2254/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Ptáčka, zastoupeného Mgr. Radko Stránským, advokátem, se sídlem v Liberci, Dvořákova 646/4, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 11. 2014 č. j. -111, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 1. 12. 2015 č. j. 35Co152/2015-135 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. -157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 20. 7. 2017 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví dle y.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Liberci na základě žaloby statutárního města Liberce jako žalobce určil, že žalobce je vlastníkem pozemku a stěžovateli uložil nemovitost vyklidit. Krajský soud svým napadeným rozsudkem tento závěr potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

3. Nejvyšší soud vysvětlil, že i ve vztahu ke správním rozhodnutím vydaným před účinností , , je uplatnitelnou teze, dle níž lze za nicotné pokládat rovněž správní akty neuskutečnitelné, respektive s ohledem na jejich faktickou či právní nemožnost nerealizovatelné (podobně viz např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003

sp. zn.

a ze dne 17. 7. 2006

sp. zn.

, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. ), přičemž právě tímto defektem bylo zatíženo také pro předmětnou kauzu významné rozhodnutí Okresního úřadu Liberec - pozemkového úřadu ze dne 10. 5. 1993. Účastenství žalobce v řízení předcházejícím vydání uvedeného správního aktu je zjevně nepodstatné. Nejvyšší soud uvedl, že nicotnost správního aktu (na rozdíl od jeho věcné správnosti) je soud i v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat jako otázku předběžnou (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. , případně jeho usnesení ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. a ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. ). Právě ve stěžovatelově věci byla rozhodnutí nižších soudů založena na tom, že právní předchůdce stěžovatele nenabyl předmětný pozemek na základě restituční dohody a to ani nemohlo založit jeho dobrou víru, že je vlastníkem celého pozemku, neboť pouze došlo k chybě při vyhotovení geometrického plánu.

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí obdobné argumenty jako před obecnými soudy a vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry. Stěžovatel pak dodává, že pokud bylo v dohodě uvedeno, že se popsané části pozemku nevydávají, tak tato část dohody byla neplatná. Stěžovatel je toho názoru, že došlo i k vydržení vlastnického práva ke shora uvedenému pozemku a že se tedy stal jeho vlastníkem. Stěžovatel poukazuje i na jinou judikaturu nižších soudů, která souzní s jeho argumentací.

5. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Jeho úkolem však není přehodnocovat důkazy provedené obecným soudem v řízení před ním [srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)] či výklad podústavního práva.

7. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [viz např. nálezy

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831),

sp. zn.

ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337) či

sp. zn.

ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177)].

8. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické, nevykazuje znaky libovůle a netrpí stěžovatelem tvrzenými vadami. Obecné soudy se tedy vypořádaly se všemi právně relevantními argumenty stěžovatele a Ústavní soud jejich postup shledává ústavně konformním. Závěry, k nimž obecné soudy dospěly ohledně skutkového stavu a výkladu podústavního práva, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu