Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1829/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2005, č. j. -62, potvrdil rozsudek ze dne 22. září 2004, č. j. -43, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, aby žalované byly uznány povinnými vyklidit a vyklizený žalobci předat „byt č. 30, zapsaný v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. na LV č. 2112 pro k. ú. K. pod č. jednotky 1545/8, o velikosti 3+1 s přísl., I. kategorie, ve 3. NP domu čp. 1545, č. or. 2 v ulici N. v P., k. ú. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu, že v bytě žila jako jeho nájemkyně druhá žalovaná spolu s první žalovanou (se svou dcerou), že obě žalované společně hospodařily, že v lednu 2003 se druhá žalovaná z bytu odstěhovala do svého domu v P. – K., N. 1559/20 (dále jen „dům v P. – K.“), který zdědila, že v domě v P. – K. jsou dva byty, že v jednom z nich bydlí druhá žalovaná a v druhém její syn Z. Š., že trvalý pobyt v bytě má druhá žalovaná ukončen ke dni 13. ledna 2003, že první žalovaná, která v předmětném bytě i nadále bydlí, žalobce požádala, aby s ní ohledně předmětného bytu sepsal nájemní smlouvu, že první žalovaná nevede s nikým společnou domácnost, že nemá jiný byt a že žije z pojistného plnění v částce 300.000,- Kč, které dostala za autonehodu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že jsou naplněny oba předpoklady, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu ve smyslu věty první ve spojení s ustanovením , , ve znění platném ke dni odstěhování druhé žalované do domu v P. – K. (dále jen „obč. zák.“). Dovodily tudíž, že je naplněn jak předpoklad neexistence vlastního bytu u první žalované, tak také předpoklad žití první žalované s nájemkyní bytu (s druhou žalovanou) ve společné domácnosti v den, kdy přestěhováním do domu v P. – K. druhá žalovaná trvale společnou domácnost opustila. Následně uzavřely, že první žalovaná se stala nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu podle věty první ve spojení s ustanovením ob.č zák. Proto žalobu směřující proti první žalované zamítly; současně zamítly i žalobu proti druhé žalované, a to se zdůvodněním, že v předmětném bytě již nebydlí. Odvolací soud nadto dovodil, že žaloba na vyklizení bytu by byla nedůvodná i v případě, kdy by právo nájmu nepřešlo na první žalovanou, neboť nájemkyní bytu by za této situace stále byla druhá žalovaná a první žalovaná (její dcera) by v bytě bydlela na základě jejího souhlasu jako nájemkyně bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „“). Uvedl v něm, že žalobu na vyklizení bytu podával proto, že druhá žalovaná byt opustila, ale nevyklidila, a první žalovaná užívá byt bez právního důvodu, neboť na ni právo nájmu bytu nepřešlo. K přechodu nájmu bytu na první žalovanou nemohlo podle dovolatele dojít proto, že obě žalované i po odstěhování se druhé žalované do domu v P. – K. (který je v bezprostřední blízkosti předmětného bytu) vedou společnou domácnost ve smyslu „spotřebního společenství, kdy každý z členů domácnosti podle svých možností a schopností přispívá k zajištění potřeb ostatních členů“. Podle názoru dovolatele „došlo pouze k tomu, že 2. žalovaná vytvořila pro sebe i pro 1. žalovanou pro ně výhodnější podmínky bydlení … vyřešila bytovou otázku první žalované na úkor žalobce a jedná se tedy o zcela zřejmý rozpor s dobrými mravy“. Dovolatel má rovněž za to, že pojem vlastní byt „se nevztahuje pouze na fakticky existující bytovou jednotku (nebo nemovitost určenou k bydlení). … Zákonodárce měl na mysli jinou adekvátní možnost bydlení“. Soudům rovněž vytkl, že se nezabývaly rozpory, které se ohledně hrazení potřeb první žalované projevily ve výpovědích žalovaných, a že neprovedly podstatné důkazy týkající se výše pojistného plnění první žalované. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (v podobě námitek týkajících se neprovedení podstatných důkazů ohledně výše pojistného plnění první žalované) a dále také dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den, kdy nájemkyně společnou domácnost trvale opustila – věta první ve spojení s ustanovením obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle ), jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se soudem prvního stupně předně dovodil, že žaloba nemůže být důvodná proto, že druhá žalovaná v bytě nebydlí (a proto nemůže být ani vyklizena) a první žalovaná byt užívá k bydlení jako jeho nájemkyně v důsledku přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., neboť je u ní naplněn nejen předpoklad žití s nájemkyní (s druhou žalovanou) ve společné domácnosti v den, kdy nájemkyně trvale společnou domácnost opustila, nýbrž i předpoklad neexistence vlastního bytu. Nadto odvolací soud rovněž dovodil, že žaloba na vyklizení bytu by byla nedůvodná i v případě, kdy by právo nájmu nepřešlo na první žalovanou, a to proto, že nájemkyní bytu by za této situace byla stále druhá žalovaná a první žalovaná (její dcera) by v bytě bydlela na základě jejího souhlasu jako nájemkyně bytu. Protože správnost posléze uvedeného právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna, je nerozhodné, zda další (první) právní závěr týkající se přechodu nájmu bytu na první žalovanou (závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena) může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu druhého právního závěru zamítavé rozhodnutí obstojí a nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla dovoláním ani zpochybněna.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. března 2006

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu