Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
3EB6D7EA0FF5A98CC1258EAC0052C966.html
HTML · 23.77 KB
No categories available
33 Cdo 2722/2025
33 Cdo 2722/2025-827
USNESENÍ
SPAREX assets, s. r. o.
,
se sídlem v Praze 9, Mladoboleslavská 330, Vinoř, identifikační číslo osoby 06960537, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované
Fakultní nemocnici Bulovka
,
se sídlem v Praze 8, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, o 46 816 813,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 66/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 28 Co 72/2025-757, takto:
I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, č. j. 26 C 66/2021-690, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2024, č. j. 26 C 66/2021-698, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 46 816 813,59 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že společnost Alfedus servis, s.r.o. od 8. 3. 2006 do září 2019 prováděla úklidové práce pro žalovanou na základě smlouvy o provádění úklidových prací. Tato smlouva určovala měsíční cenu za úklid a byla doplněna čtyřmi dodatky, posledním z roku 2013. V prosinci 2020 doručila neznámá osoba na podatelnu žalované oznámení o postoupení blíže nespecifikovaných pohledávek za úklidové práce na žalobkyni. Oznámení bylo podepsáno J. P. vystupujícím jako zmocněnec. Tuto listinu společně s plnou mocí, smlouvou o postoupení pohledávek a cenovým ujednáním nechal A. R. podepsat J. P. nejpozději 7. 10. 2020, kdy byly podpisy na listinách ověřeny. J. P. nevěděl, co podepsal, neznal ani společnost Alfedus servis, s.r.o., ani žalobkyni a neměl žádné informace o existenci případných pohledávek společnosti Alfedus servis, s.r.o. za žalovanou. Oznámení o postoupení pohledávek nedoručil na podatelnu nemocnice a vzhledem k tomu, že se A. R., vystupující jako zástupce vlastníka společnosti Alfedus servis, s.r.o., odvolal z funkce jednatele v srpnu 2020, nebyl ve společnosti nikdo, kdo za ni mohl jednat a doručit oznámení o postoupení pohledávek. Samotné postoupení pohledávek je vymezeno zcela neurčitě, kdy je uvedeno pouze, že jde o nezaplacené pohledávky za žalovanou v souvislosti s úklidem nemocnice. Byť jde podle žaloby o mnohamilionové částky za řadu let, ve smlouvě ani v žádné příloze není specifikováno, jak je částka vyčíslena. Předmětná pohledávka nikdy nebyla žalované fakturována, ani nebylo doloženo, že by žalovaná byla vyzývána k úhradě jiným způsobem. Dokumentace společnosti Alfedus servis, s.r.o. neobsahuje žádné údaje o tom, že by tato společnost měla předmětnou pohledávku za žalovanou nebo že by dokonce takovou pohledávku postoupila na žalobkyni. Svědek A. R., jako dlouhodobý jednatel společnosti, nebyl schopen potvrdit, že by společnost o nějaké takové pohledávce účtovala a jako pohledávku ji vedla. Žalobkyně odmítla dotvrdit, jak vede tvrzenou postoupenou pohledávku ve svém účetnictví. Žalovaná je oprávněna přezkoumávat a namítat neplatnost postupní smlouvy, neboť tvrzeným postoupením dochází ke zhoršení jejího postavení. Kdyby nedošlo k tvrzenému postoupení, vůči ní by se nikdo takové pohledávky nedomáhal. Rovněž okolnosti případu jí dávaly vážný důvod pochybovat o platnosti postupní smlouvy, která byla uzavírána v době, kdy společnost Alfedus servis, s.r.o. neměla žádný personální substrát, osobou, kterou žalovaná podle okolností považovala za bílého koně a na velmi vysokou pohledávku, která nebyla žádným způsobem konkretizována a o které žalovaná měla za to, že nemůže existovat. Na základě uvedeného má soud za to, že s ohledem na absenci vůle J. P. přijmout zmocnění, stejně jako absenci jeho vůle postupovat pohledávky společnosti Alfedus servis, s.r.o. a s ohledem na neurčitost postupní smlouvy, nešlo o právní jednání a nemohlo mít tedy za následek postoupení pohledávek, bez ohledu na to, zda existovaly. I kdyby nešlo o nicotný právní úkon, šlo by o neplatný úkon. Měl-li J. P. v úmyslu činit jakékoliv právní jednání, což z dokazování jednoznačně nevyplynulo, tak bylo jisté, že měl za to, že se podpisování listin týká něčeho jiného; jednal v omylu, který u něj vyvolal A. R. Vzhledem k tomu, že žalovaná namítala neplatnost, soud k této námitce musí přihlížet, a i z tohoto důvodu by dospěl k závěru, že k platnému a účinnému postoupení pohledávky nedošlo.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 28 Co 72/2025-757, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a věc správně posoudil rovněž po stránce právní. Bylo prokázáno, že společnost Alfedus servis s.r.o. postoupila žalobkyni neexistující pohledávku. Zdůraznil, že společnost Alfedus servis s.r.o. nikdy ohledně sporných částek neúčtovala, pohledávka neprocházela jejím účetnictvím, v obchodním rejstříku nejsou listiny v účetní závěrce. Bylo zjištěno, že rozvaha C žalující společnosti založená v obchodním rejstříku za rok 2020 eviduje veškeré pohledávky ve výši 19 870 000 Kč, což je ovšem méně, než činí postoupená pohledávka. Je zřejmé, že společnost Alfedus servis s.r.o. usilovala o uzavření dodatku ke smlouvě o úklidu, měla zájem o zvýšení své odměny, ale k dohodě nedošlo. Pokud by tomu tak bylo, pak není jasné, proč by společnost Alfedus servis s.r.o. neměla k dispozici doklady a údaje ohledně vykonané práce a nevystavila na ně faktury, přičemž šlo o relativně dlouhé období a vysoké částky. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že tvrzeným postoupením došlo ke zhoršení postavení žalované, protože společnost Alfedus Servis s.r.o. by po ní žádnou pohledávku vymáhat nemohla. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5458/2015, ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022, či rozsudek velkého senátu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31Cdo 1328/2007, odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je s touto judikaturou v souladu. Soud prvního stupně nepochybil ani pokud hodnotil právní jednání týkající se postoupení pohledávek dle § 553 o. z., když nelze dovodit vážnou vůli na straně J. P., aby došlo k platnému postoupení pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takovými otázkami jsou:
- zda je dlužník, jemuž je oznámeno postoupení pohledávky postupitelem postupem podle § 1882 odst. 1 o. z., resp. podle věty první § 526 odst. 1 a odst. 2 o. z. oprávněn namítat (ne)platnost postupní smlouvy a zda je příslušný soud v takovém případě oprávněn otázku aktivní legitimace postupníka k podání žalobního návrhu na vydání postupované pohledávky posuzovat,- zda je možné dovozovat neplatnost, resp. nicotnost právního jednání podle § 551 a/nebo § 552 o. z. pro absenci projevu vůle, či její vážnosti ze strany jednající osoby v důsledku skutečnosti, že se jednající osoba neseznámila s obsahem jí podepisovaných listin, ačkoliv se s tímto seznámit mohla a měla, resp. v obecné rovině toliko na základě jiné formy vnitřní mentální rezervace na straně jednající osoby, která nejednala s běžnou péčí a opatrností.
Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení právní otázky oprávnění dlužníka namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 201/2004, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1552/2019, a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 128/2021) a vážnosti projevu vůle jednajícího (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2591/2022, a ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007).
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka namítá, že s ohledem na oznámení o postoupení pohledávky dlužníku postupitelem, nemohl soud zkoumat, zda bylo postoupeno platně, jelikož podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že v okamžiku, kdy je postoupení pohledávky dlužníku oznámeno postupitelem, tak dlužník není oprávněn zpochybňovat platnost postoupení pohledávky a soudy tuto otázku v řízení o vymáhání postoupené pohledávky nezkoumají (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 201/2004, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1552/2019, ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 128/2021). Soudy však v nyní projednávané věci založily rozhodnutí na závěru, že postoupením došlo ke zhoršení postavení dlužníka, a ten tak mohl neplatnost namítat. Jelikož dovolatelka tento závěr nezpochybňuje, nemůže jí dovoláním předložená otázka založit přípustnost dovolání, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Otázku vážnosti projevu vůle na straně jednající osoby dovolatelka staví na vlastní skutkové verzi, neboť tvrdí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že J. P. měl hned několik příležitostí seznámit se s obsahem a účelem jím podepisovaných listin, a pokud tak neučinil, pak tato skutečnost nemůže být kladena k tíži žalobkyně. Soudy však takové zjištění neučinily. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
Odvolací soud své rozhodnutí navíc založil na dovoláním nezpochybněném závěru, že společnost Alfedus servis s.r.o. postoupila na žalobkyni pohledávku, která však nikdy neexistovala. Společnost Alfedus servis s.r.o. nikdy ohledně sporných částek neúčtovala, pohledávka neprocházela jejím účetnictvím, v obchodním rejstříku nejsou listiny v účetní závěrce. Rovněž insolvenční správkyně společnosti Alfedus Servis s.r.o. v dokladech a účetních záznamech, které má k dispozici, nemá založeny žádné dokumenty, doklady či záznamy o údajném postoupení tvrzených pohledávek v žalované výši a nemá k dispozici dokonce ani záznamy nebo informace ohledně existence takových pohledávek.
Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Ve vztahu k dalším námitkám (posouzení neurčitosti postupní smlouvy a omylu na straně osoby zastupující postupitele postupovaných pohledávek) dovolatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ani důvod dovolání podle § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2026
JUDr. Václav Duda předseda senátu