Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1516/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. února 2002, č. j. -44 (poté, co jeho předchozí /vyhovující/ rozsudek ze dne 1. listopadu 2000, č. j. -10, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 18. září 2001, č. j. -27, a jeho usnesení ze dne 22. října 2001, č. j. -29, jímž bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 11. ledna 2002, č.j. -36, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit do jednoho roku od právní moci rozsudku „prostory označené jako byt č. 12, IV. kategorie, ve IV. podlaží (3. patře) domu čp. 386 v M. ul. č. 1 v P., sestávající ze 3 místností kolaudovaných jako 2 pokoje a kuchyň a dalších prostor užívaných společně s další uživatelkou pí. H. B., tj. předsíně, WC a koupelny“ (dále též jen „předmětné prostory“, resp. „předmětný byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. února 2003, č.j. -63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že podle kolaudačního stavu šlo ve IV. podlaží (3. patře) předmětného domu o byt o čtyřech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, že tento byt byl podle § 23 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, administrativně rozdělen, že bytový referát Obvodního národního výboru v P. výměrem ze dne 27. února 1952 přikázal s odkazem na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb. manžela žalované V. P. za nájemníka do bytu vzniklého z rozděleného bytu p. B. R. (příslušenství společné), tj. do části původního čtyřpokojového bytu sestávající ze dvou pokojů a kuchyně se společným příslušenstvím, že nájemní poměr k uvedeným obytným místnostem se společným příslušenstvím pod uzavřením byl manželu žalované založen nájemní smlouvou s vlastníkem domu podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb., že manžel žalované dne 8. května 1995 zemřel a že dne 8. ledna 1999 vzal Obvodní úřad městské části P. na vědomí přechod nájmu bytu na žalovanou. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že soubor obytných místností včetně příslušenství, které žalovaná užívá, tj. předmětné prostory, netvoří byt podle kolaudačního rozhodnutí, neboť jde o část jednoho kolaudovaného bytu, který byl tzv. administrativně rozdělen. Odvolací soud však neshledal žádný rozpor mezi tím, jak mají být předmětné prostory podle kolaudačního rozhodnutí užívány, a tím, jak je žalovaná skutečně užívá (k trvalému bydlení), a to vzhledem k tomu, že nedošlo ke stavebním úpravám, které by doprovázely administrativní rozdělení bytu. Poukaz žalobce na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval za přiléhavý s odůvodněním, že tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci. Poté uzavřel, že žalovaná se po smrti manžela stala nájemkyní dvou pokojů a kuchyně se společným příslušenstvím a že nebyl-li uvedený nájemní vztah právně relevantním způsobem ukončen, nelze žalobě na vyklizení předmětných prostor vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V dovolání obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s jeho rozhodnutími ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. , a ze dne 29. března 2001, sp. zn. . Nesouhlasil s názorem, že závěry vyslovené v uvedených rozsudcích dovolacího soudu na daný případ nedopadají, byť připustil, že daný případ se od jimi řešených věcí odlišuje ve dvou směrech. První odlišnost spočívá v tom, že relevantními právními normami není zákon o hospodaření s byty a platný od r. 1964, ale předpisy dřívější, účinné v letech 1947 – 1950, kdy byly předmětné prostory přiděleny jako byt manželu žalované, tj. zákony č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Soudy obou stupňů se však nevypořádaly s tím, že oba zákony hovoří o uzavření nájemní smlouvy k bytu, aniž by definovaly, co je bytem, rozlišují však mezi bytem a místností. Dovolatel nenašel definici bytu ani v jiných tehdy platných předpisech a právní literatuře. Dle jeho názoru se tedy na projednávaný případ plně vztahuje názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , že i přikázání nájemníka bylo stanoviskem státního orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, a nikoli právoplatným rozhodnutím. Ve prospěch tohoto názoru dle dovolatele svědčí i ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb., z něhož nevyplývá, že by bylo možné přikázat jako byty jednotlivé místnosti. Potud považuje dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „podle těchto norem byl bytový referát zmocněn místním národním výborem k tomu, aby administrativně právním rozhodnutím zřídil z jednoho bytu dva nebo více bytů na náklad obce a aby takto vytvořené byty přikázal nájemníkům“. Žalobce má za to, že v daném případě nedošlo k právoplatnému přikázání nájemníka, neboť tento byl přikázán do objektu, který nesplňoval náležitosti k tomu, aby s ním mohlo být takto zacházeno. Rozhodnutí o přikázání bylo tedy nulitním právním aktem a tuto nulitnost nemůže zhojit ani presumpce správnosti administrativního rozhodnutí. Druhá odlišnost posuzovaného případu spočívá v tom, že zatímco v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu šlo o sloučení dvou bytů, v posuzované věci jde o postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly vyčleněny některé místnosti k výlučnému užívání některého nájemce, další pak byly ponechány v užívání více nájemců, aniž by došlo ke stavebním změnám nebo jen formální rekolaudaci. Na rozdíl od odvolacího soudu, který pokládal uvedenou odlišnost za zásadní, domnívá se dovolatel, že závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu lze zobecnit tak, že „pokud kolaudovaný stav bytu dle příslušných stavebních předpisů nesouhlasí se stavem popsaným v administrativním rozhodnutí zakládajícím právo k uzavření nájemní smlouvy a pokud následně není tento rozpor odstraněn novým administrativním rozhodnutím z oblasti stavebního řádu, nemůže dojít ke vzniku platného nájemního vztahu k bytu, neboť předmět tohoto nájemního vztahu neexistuje.“ Polemizuje též s názorem odvolacího soudu, že v žádném ustanovení není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky jedné domácnosti, neboť dle jeho přesvědčení by takový názor vedl k neudržitelné konstrukci částečného práva společného nájmu k některým částem bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a – vzhledem k obsahu dovolání – navrhla, aby dovolání

bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle (ve spojení s ustanovením ).

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, a proto dovolací soud vychází ze skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy obou stupňů.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacímu důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalované svědčí právní důvod užívání předmětných prostor (jež nejsou bytem ve smyslu kolaudačního rozhodnutí), založený jejímu manželovi výměrem bytového referátu bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 27. února 1952 ve spojení s nájemní smlouvou uzavřenou s vlastníkem domu podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb.

Podle § 2 odst. 1 věty první zákona č. 163/1946 Sb., o mimořádných opatřeních bytové péče, vlastníci domů jsou povinni pronajmouti byty, podléhající ohlašovací povinnosti, osobám, které jim přikáže místní národní výbor.

Podle § 2 odst. 1 věty první zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, pro byt, podléhající ohlašovací povinnosti, přikáže místní národní výbor nájemníka, jemuž je vlastník domu povinen byt odevzdati. Podle odst. 3 téhož ustanovení přikázáním za nájemníka vstupuje přikázaná osoba, je-li byt vyklizen, dnem, kdy byla o přikázání vyrozuměna, jinak dnem skutečného vyklizení, v nájemní poměr s vlastníkem domu, leč by ve lhůtě stanovené v odstavci 2 ohlásila místnímu národnímu výboru, že nemá o byt zájem. Nedojde-li k dohodě o podmínkách nájemní smlouvy, rozhodne okresní národní výbor.

Podle bodu 2 vyhlášky č. 1152/1948 Ú. l. I., kterou se vydávají předpisy k provedení zákona č. 138/1948 Sb., se bytem ve smyslu zákona rozumějí jednotlivá místnost nebo soubor místností, jsou-li podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou-li sloužiti tomuto účelu jako samostatné bytové jednotky. Nedostatek kuchyně nebo vedlejších místností, jako např. předsíně, záchodu a pod., není povaze místnosti nebo jejich souboru jako samostatné bytové jednotky na překážku. Jsou proto bytem podle zákona i tzv. garsoniéry, jakož i pokojíky ve svobodárnách. Podle dobové literatury (srov. Schwarz, E. a kol.: Hospodaření s byty, Praha 1952) se za bytovou jednotku považovaly uvedené místnosti či soubory místností i tehdy, chyběla-li u nich kuchyně nebo vedlejší místnosti, zejména předsíň, spíž apod. nebo jiné příslušenství, jako sklep, půda apod., anebo byly-li některé vedlejší místnosti, jako předsíň, koupelna, záchod apod. společné pro několik bytů.

Odkaz dovolatele na ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb. není přiléhavý, neboť toto ustanovení upravuje dělení bytů, které předpokládá stavební úpravy (srov. též bod 158 vyhlášky č. 1152/1948 Ú. l. I.), a proto na daný případ nedopadá.

Za platnosti zákona č. 138/1948 Sb. (i pozdějšího ) vznikal nájemní poměr k bytům, které nebyly vyňaty z přidělovacího práva výkonného orgánu národního výboru, tím, že národní výbor přikázal pro byt nájemníka. Přikázáním vstupovala přikázaná osoba v nájemní poměr s vlastníkem domu. Právní poměr zde vznikal úředním výrokem a vůle osob, které se stávaly stranami zakládaného nájemního poměru, byla vyloučena z vlivu na jeho založení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 49/1959 Sbírky rozhodnutí československých soudů).

Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že přikázáním nájemce do části tzv. administrativně rozděleného bytu mohlo vzniknout podle tehdy platných právních předpisů právo nájmu bytu. Nezbývá než uzavřít, že na základě výměru bytového referátu bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 27. února 1952 (jehož existence je nesporná a jehož právní moc a vykonatelnost nebyly v řízení zpochybněny) vzniklo manželu žalované právo nájmu bytu, které se podle přechodných ustanovení a k , , změnilo na právo společného užívání bytu manžely, a podle , , ve znění po novele provedené , se změnilo na právo společného nájmu bytu manžely.

K dovolacím námitkám žalobce lze dodat, že již v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000 (dále jen „R 11/2000“), dovolací soud vyslovil názor, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, pod č. C 1183, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází ( věta druhá ). Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní pokládán za nicotný správní akt vydaný k tomu \"absolutně\" nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000).

Pro daný případ tento závěr znamená, že i kdyby rozhodnutím místního (obvodního) národního výboru vydaným podle § 2 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb. byl přikázán nájemník do prostor, které neměly povahu bytu, bylo by nutno i z takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , na které odkazuje dovolatel, nejsou významné pro rozhodnutí v této věci, a dovolací argumentace v tomto směru proto nemůže obstát. Podstatné v této souvislosti je především to, že v žádném případě nelze závěry o povaze a účincích rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle , o hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, uplatnit ve vztahu k rozhodnutí o přikázání nájemníka podle zákonů č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Rovněž polemika dovolatele s názorem, že v žádném ustanovení právních předpisů není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky jedné domácnosti, není způsobilá otřást správností napadeného rozhodnutí.

Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle věty před středníkem zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. září 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu