Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 761/2008

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č. j. -20, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 1. 3. 2006, č. j. -34, ze dne 31. 8. 2006, č. j. -48, a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č. j. -53, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do pěti měsíců od právní moci rozsudku „místnosti, původně označené jako byt č. 10, sestávající se z kuchyně, 4 pokojů, předsíně, sklepní kóje, WC, koupelny a spíže situované v přízemí domku č. p. 488 v P. 6 – S., Západní 21“ (dále jen „předmětné místnosti“); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 8. 2007, č. j. -63, změnil rozsudek soudu prvního stupně  tak, že uložil žalované předmětné místnosti vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do šesti měsíců od zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu, že jeho užívání bylo povoleno dne 3. 10. 1924 a byla v něm kolaudována pouze jedna bytová jednotka o velikosti 6+1 s příslušenstvím, že tento kolaudační stav se nezměnil, že žalovaná (nejprve i se svým manželem, původně též žalovaným J. L., zemřelým dne 12. 11. 2004) užívá předmětné místnosti od roku 1975 na základě dohody o výměně bytů, schválené rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru v P. 7 ze dne  22. 3. 1975,  a že dne 21. 6. 1975 byl vyhotoven zápis o dohodě o odevzdání a převzetí tohoto bytu. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětné místnosti nebyly bytem, ale jednalo se o část jediného bytu v předmětném domě, a proto k nim nemohlo žalované a jejímu manželovi vzniknout – dle ve spojení s a ve znění účinném do 31. 12. 1991 – na základě rozhodnutí o schválení výměny bytů a následně uzavřené dohody  právo společného užívání bytu manžely, které by se následně  transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely ( ve znění účinném od 1. 1. 1992). Ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná užívá předmětné místnosti bez právního důvodu, a že žaloba na vyklizení je důvodná. Na rozdíl od něho však  s poukazem na ustanovení v uvedeném znění vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního ubytování, neboť žila dlouhodobě v přesvědčení, že jí svědčí právní důvod užívání předmětných místností (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně  podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvod podle V úvodu popisuje obsah žaloby a vznáší námitky proti neúplným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i proti jeho právnímu posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že předmětné místnosti nebyly bytem, a že proto jí (a jejímu zemřelému manželovi) nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu. Dovolatelka má za to, že je nutno vycházet z rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu a z dohody o odevzdání a převzetí bytu z roku 1975,  poukazuje na vymezení bytu v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a namítá, že odvolací soud měl provést  navržené důkazy o reálném stavu předmětného domu. Nesprávné právní posouzení otázky vzniku užívacího práva k bytu odvolacím soudem dovozuje též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a sp. zn. , přičemž uvádí, že soud není oprávněn mimo rámce správního soudnictví přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, a že pokud byla rozhodnutím správního orgánu schválena dohoda o výměně bytu ohledně bytu, jenž nebyl bytem ve smyslu , bylo nutno z takovéhoto rozhodnutí vycházet a dovodit, že na základě něho (ve spojení s dohodou o odevzdání a převzetí bytu) vzniklo právo osobního užívání bytu. Vyjadřuje dále nesouhlas s tím, že její povinnost k vyklizení byla vázána toliko na zajištění náhradního ubytování, a namítá, že nebylo přihlédnuto ke všem rozhodným (v dovolání uváděným) skutečnostem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jak soud dovolací ( ) usnesením ze dne 27. 5. 2009, č. j. -79, odložil vykonatelnost shora označených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. srpna 2007, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

V projednávané věci dovolatelka napadá vedle rozsudku odvolacího soudu též rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( ) a proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2006, č. j. -20, zastavil ( ve spojení s ).

Dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání proti tomuto rozsudku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje toliko na tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního ubytování. Přitom je třeba podotknout, že rozhodování o bytové náhradě je rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993).

Dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt, není přípustné podle (v této části jde o rozhodnutí potvrzující), ani podle (jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé); zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Rozsudek odvolacího soudu je – v napadeném potvrzujícím výroku o povinnosti k vyklizení – založen na právním závěru,  že předmětné místnosti nebyly bytem, a proto k nim nemohlo žalované (a jejímu manželovi) vzniknout – dle ve spojení s a ve znění účinném do 31. 12. 1991 – na základě rozhodnutí o schválení výměny bytů a následně uzavřené dohody  právo společného užívání bytu manžely, přičemž dovolatelka uvedený závěr zpochybnila.

Dovolací soud je toho názoru, že pro řešení uvedené právní otázky lze shledat dovolání přípustným podle

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Dovolací soud proto přezkoumal napadený výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.

Právní posouzení věci je nesprávné ( ), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) je nutno vznik práva osobního užívání bytu posoudit podle dosavadních předpisů tj. podle , ve znění před novelou provedenou dále „obč. zák. před novelou“). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo zásadně rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, nebo jiná skutečnost stanovená tímto zákonem ( a obč.  zák. před novelou). Jinou skutečností, která podle zákona nahrazovala rozhodnutí o přidělení bytu, byla výměna bytu ( , obč. zák. před novelou) – srov. k tomu , Komentář, díl I., Praha – Panorama 1987, str. 549. Dohoda o výměně bytu musela být schválena místním národním výborem (jiným příslušným orgánem), přičemž rozhodnutí o jejím schválení vydával místní národní výbor v řízení podle (viz citované dílo, str. 678).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu; může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 30. 11. 2000, sp. zn. , 25. 3. 2002, sp. zn. , 1. 7. 2004, sp. zn. , 2. 9. 2004, sp. zn. , z 21. 5. 2008, sp. zn. , a sdílí jej i v projednávané věci.

V návaznosti na to soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. 9. 2004, sp. zn. , z 10. 9. 2004, sp. zn. , z 27. 10. 2004, sp. zn. ) dovodila, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. 1. 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu ( a obč. zák. před novelou). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu tehdy platného , o hospodaření s byty.

Ze skutkového stavu, z něhož v projednávané věci vycházel odvolací soud, vyplývá, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v P. 7 ze dne 22. 3. 1975 (právní moc ani vykonatelnost tohoto rozhodnutí  nebyla v řízení zpochybněna) byla schválena  dohoda o výměně bytů, podle níž se měla žalovaná (a původně též žalovaný J. L.) nastěhovat do bytu na adrese P. 6, Z. 21/488,  a že dne 21. 6. 1975 byl vyhotoven zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu; označený správní orgán byl přitom nepochybně příslušným k vydávání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 188 odst. 1 obč. zák. před novelou. I kdyby tento byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 zákona o hospodaření s byty, je nutno – ze zřetelem k výše uvedenému – z takovéhoto rozhodnutí vycházet, i pokud by bylo věcně nesprávné (nešlo by však o nicotný správní akt). Nelze tedy než učinit závěr, že žalované (a jejímu manželovi, původně též žalovanému J. L.) k němu vzniklo právo společného užívání, které se následně (§ 871 odst. 1 obč. zák.) transformovalo na právo nájmu bytu. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení právní otázky otevřené dovolacímu přezkumu odvolacím soudem není správné.

Nejvyšší soud proto podle   věty za středníkem napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil – a to vzhledem k nedělitelnosti výroku o vyklizení a o bytové náhradě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) – jako celek, aniž se zabýval důvodností dovolání proti měnícímu výroku o bytové náhradě.

Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věty první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu  2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu