Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1183/99

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zrušení práva společného nájmu označeného bytu. Soubor místností (kuchyni a čtyři pokoje s příslušenstvím), který účastníci užívají, za byt totiž podle jeho názoru pokládat nelze; a to proto, že ačkoli odbor bytového hospodářství obvodního národního výboru rozhodl v období let 1983 a 1985 o postupném sloučení původně tří samostatných bytových jednotek, nebylo již příslušným stavebním úřadem rozhodnuto (žalobkyně tuto skutečnost nedoložila) o změně v užívání (o tzv. rekolaudaci) tak, aby z hlediska stavebněprávního mohlo jít o (jediný) byt. Odvolací soud, odkazuje na soudní praxi, vycházel z toho, že právo užívání (nájmu) mohlo vzniknout jen k těm bytovým prostorám, jež byly jakožto samostatná bytová jednotka kolaudovány příslušným stavebním úřadem. Návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému potvrzujícímu výroku nevyhověl, neboť měl za to, že v řízení nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu.

Ve včasném dovolání žalobkyně (zastoupena advokátkou) namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Rozhodnutí je podle jejího názoru především v rozporu s ustanovením obč. zák., neboť odvolací soud přehlédl, že vznik sporného právního vtahu nelze posuzovat podle „současných\" právních norem. Odvolací soud - v rámci zjištění, zda byt účastníků byl rekolaudován - též nedocenil okolnost, že stavební úřad vydal stavební povolení pro zřízení etážového topení, jelikož ta nepřímo dokládá, že rekolaudační rozhodnutí (jestliže se stavební povolení váže k bytu již sloučenému) vydána byla. Ostatně, mínila dovolatelka, v případě, že se tyto doklady nedochovaly, měl odvolací soud přihlédnout k stavebního zákona, jež zakládá fikci, že stavba je určena k účelu, ke kterému slouží bez závad. A konečně, ani názor, že v případě sloučení bytů podle je nutná rekolaudace, není správný, neboť v zákoně o hospodaření s byty takový postup „nebyl zahrnut\"; poněvadž podle tohoto zákona docházelo v minulosti k slučování bytů „zcela běžně\", a stanovisko odvolacího soudu legitimnost právních vztahů k nim zpochybňuje, je podle dovolatelky napadené rozhodnutí i zásadního právního významu.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „„).

Ve smyslu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku je upravena v ustanoveních , a

Přípustnost dovolání, již upravuje ustanovení § 237 odst. 1, je spojena s existencí kvalifikovaných vad řízení a rozhodnutí, jež činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; ty však v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se nepodávají, a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ k založení přípustnosti dovolání není rovněž použitelné, jelikož není splněna podmínka, aby rozsudku, který byl potvrzen, předcházel rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak (proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil). Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, platí totéž i ohledně ustanovení § 239 odst. 1, a proto zbývá posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení § 239 odst. 2.

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné; v případě, že účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky v úplném výčtu konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na kterých své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.

Jelikož podle je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených (je-li dovolání přípustné) - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.

K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (, ).

Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Z podaného výkladu tedy především plyne, že v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle , nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) resp. dovolací důvod podle To je v dané věci významné proto, že dovolatelka vycházela z předpokladu opaku.

Námitka nesprávnosti skutkových zjištění, jež je v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), se ostatně nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, významné jsou zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul skutečnosti, které naopak v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle až

Neúplnost skutkových zjištění je pak relevantní tehdy, a zakládá dovolací důvod podle (řízení je postiženo jinou než v uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami, zakotvenými v ustanovení (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro navrhovatele nepříznivý skutkový závěr, resp. neprovedl důkaz, který byl k zjištění skutkového stavu potřebný).

Právě námitky, subsumovatelné pod tyto - v daných souvislostech neužitelné - dovolací důvody, dovolatelka uplatnila především, výslovně se jich dovolávajíc.

Výtka, že ze zjištění existence stavebního povolení pro vybudování etážového topení měl být učiněn jiný skutkový závěr o „rekolaudaci\" bytu po sloučení s byty sousedními, nese zjevné znaky námitky skutkové, jíž je napadána správnost učiněných zjištění ( ) prostřednictvím argumentu vadného hodnocení důkazů, a výtka, že se odvolací soud „nevypořádal s ustanovením stavebního zákona\", je svojí podstatou námitkou z vadného úsudku o důkazním břemenu na základě absentujícího (a tím neúplného) zjištění ohledně okolnosti, že doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, nebyly zachovány ( ).

Tím jsou - obojí - v daném dovolacím řízení zjevně bezcenné; jejich prostřednictvím podmínku, aby rozsudek odvolacího soudu měl zásadní význam po stránce právní ( ), splnit nelze.

Dovolací důvod, ve smyslu naopak uplatnitelný, podle (který se pojí s tím, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval), se - co do obsahu dovolání - pojí toliko s dvojím; za prvé s námitkou, že odvolací soud vznik sporného právního vztahu nesprávně posuzoval podle „současných\" právních norem, a za druhé s tvrzením, že není správný názor, že v případě sloučení bytů podle je nutná „rekolaudace\". S potřebou vyvrácení tohoto názoru dovolatelka identifikovala i podmínku zásadního právního významu rozhodnutí.

Hlediska zásadního právního významu rozhodnutí, jež byla v předchozím vyložena, však ani jedné z těchto námitek nesvědčí.

První námitce nesvědčí již proto, že neobstojí. Jestliže - jak je z napadeného rozhodnutí zjevné - nic nedokládá, co dovolatelka tvrdí (že odvolací soud vznik právního vztahu účastníků posuzoval podle „současných\" předpisů), pak takové tvrzení nemůže otevřít spor o to, podle jakých předpisů odvolací soud tuto otázku posuzovat měl, neboť - logicky - správnost jeho závěrů nezpochybňuje. Není-li však relevantně zpochybněna správnost právního řešení, jež přijal odvolací soud, je vyloučeno - v dovolacím řízení, co do jeho přípustnosti podle - uvažovat o jeho právním významu.

Ani druhou právní otázku nelze považovat za zásadního významu, jelikož její posouzení odvolacím soudem je v souladu s tím, které dominuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Kupř. podle rozsudku ze dne 30.9.1999, sp. zn. , rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle , o hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž obč. zák. spojoval vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu, a nebylo ani „jinou právní skutečností\" ve smyslu téhož ustanovení; bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů, a to z hlediska zásad, dobově stanovených pro hospodaření s byty.

V rozsudku ze dne 14.12.2000, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obsahoval-li v ustanovení obecnou definici bytu, podle níž se jím rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky, pak pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívaní byl nutně spjat s předpokladem pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu, a ten musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytů; bez rozhodnutí stavebního úřadu (rozumí se podle , , § a násl., , 2 , v tehdy účinném znění) nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt, a pouhý způsob jejich faktického užívání relevantní není.

Jestliže je dovoláním napadený právní názor, který v dané věci uplatnil odvolací soud, s tímto (ustáleným) judikatorním závěrem konformní, pak otázku, jež by mohla být zásadního právního významu, nevystihuje, v důsledku čehož dovolání ani podle přípustné není.

Jelikož možnost dovodit přípustnost dovolání z jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl než dovolání žalobkyně - podle , - odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a věty první (per analogiam) ; žalovanému, jenž by ve smyslu těchto ustanovení měl právo na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2001

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová předseda senátu