Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 382/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.4.2003, č.j. -49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k označené nemovitosti; oba soudy odkázaly na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, a žalobci nepříznivý výsledek sporu založily na důsledcích speciálního restitučního předpisu ().

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; soudy přijatý výklad, vycházející ze speciality , je podle jeho názoru protiústavní. Jelikož tento předpis nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd, nevylučuje užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva. sice z ní představuje výjimku, podle dovolatele ji však nelze vykládat extenzívně; zvolená metoda taxativního výčtu (majetku, k němuž se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen to, aby byl zjednodušen způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy křivd, jež byly v minulosti způsobeny. Došlo-li k zabrání majetku bez právního důvodu, nebrání existence speciálního restitučního předpisu tomu, aby se oprávněný subjekt domáhal ochrany podle předpisu obecného, a ve shodném duchu, uvádí se v dovolání, uzavřel i Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. .

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen ( ), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Pro odpověď na otázku, zda je dovolací přezkum podle přípustný, je tedy rozhodující, zda posouzení důsledků, jež pro dotčené právní poměry vyplývají ze , o úpravě některých majetkových vztahů ř. ř. a k. a a. o., ve znění (dále jen ), na kterém byl založen výsledek sporu, je způsobilé založit splnění podmínky, že napadený rozsudek odvolacího soudu je - ve vyloženém smyslu - rozhodnutím po právní stránce zásadně významným.

Tato podmínka v dané věci splněna není, neboť rozsudek odvolacího soudu je souladný s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (viz kupř. rozhodnutí ze dne 30.5.1996, sp. zn. , ze dne 29.5.1997, sp. zn. , ze dne 23.2.1999, sp. zn. , ze dne 25.2.1999, sp. zn. , ze dne 30.6.1999, sp. zn. , ze dne 30.11.1999, sp. zn. , ze dne 30.5.2000, sp. zn. , ze dne 28.11.2001, sp. zn. , ze dne 13.12.2001, sp. zn. , ze dne 30.1.2002, sp. zn. , , , a , ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. , ze dne 18.12.2003, sp. zn. , ze dne 31.8.2004, sp. zn. , z téhož dne sp. zn. , a další) vysloven názor, z něhož oba soudy vycházely, že subjekt, který je podle oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat ř. ř. a k. při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Tentýž názor vyjádřil Nejvyšší soud ostatně i ve věci žalobce v rozsudku ze dne 30.1.2002 sp. zn. , a nemá důvod se od něho odchýlit.

Zde se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce ústavnosti podávaného výkladu; oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. , se rozhodnutí Ústavního soudu, na něž je zde činěn odkaz, týkají přímo těch právních vztahů, o které jde i v posuzované věci.

Standardně dovozovaným důsledkem toho je, že - za vymezených předpokladů - není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) vedly, resp. zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, nýbrž záleží toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již v zvolil.

Je tomu tak proto, že výklad speciality Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti S. ú. p. v. c., resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu není třeba (jak se domnívá dovolatel), aby úprava provedená byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní, resp. aby byl nástrojem univerzální nápravy všech majetkových křivd.

tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Ani dovolatelem předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu, odůvodněnou potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů, obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu intencionálního zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadil názor, který zastává dovolatel, byly by prakticky vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů. Obavu z protiústavnosti konečného účinku by v té podobě, jak ji vyjádřil dovolatel, bylo možno spojovat i s restitučními předpisy jinými.

Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. .

Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní. Oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. , se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde i v posuzované věci. V usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. odmítl Ústavní soud ústavní stížnost (právě) žalobce proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné, stejně jako v rozhodnutích v dalších žalobcových sporech, jmenovitě v rozsudku ze dne 23.2.1999, sp. zn. , ze dne 30.6.1999, sp. zn. , ze dne 31.10.2000, sp. zn. , jakož i ze dne 30.1.2002, sp. zn. a sp. zn. .

Nejvyššímu soud jsou známa i další rozhodnutí Ústavního soud, jmenovitě ze dne 10.6.2004, sp. zn. , resp. ze dne 24.11.2004, , a ani s posledně uvedeným se necítí být v rozporu, jak ostatně jeho (jiná) judikatura dokládá.

Proto s napadeným rozhodnutím znak zásadního významu po právní stránce spojovat nelze, a dovolání tudíž není přípustné ani podle , odst. 3

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle , odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a ; žalované, jíž by příslušelo právo na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. ledna 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu