Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2370/2003

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce O. S. B., zastoupeného advokátem, proti žalované M. S. D. U., OS v P., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.2003, č.j. -123, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit označené nemovitosti, zamítl. Vycházeje z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že i v dané věci platí, že subjekt, který je podle , ve znění pozdějších předpisů, oprávněn k majetku vypočtenému v příloze uvedeného zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu, který sice byl odňat řeholním řádům, kongregacím a arcibiskupství olomouckému při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není. Právě to je totiž případ majetku žalovaného, a už proto žalobě vyhovět nelze; netřeba se proto zabývat platností darovací smlouvy uzavřené v roce 1959 Náboženskou maticí.

Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podrobil obsáhlé kritice právní názory Nejvyššího soudu, vytkl jim, že jsou stále stejné (nesprávné), a nedbají, že jsou církevními subjekty kritizovány. dle dovolatelova přesvědčení nebrání tomu, aby bylo právem zjištěno, že je vlastníkem i jiných nemovitostí, než zde vyjmenovaných.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř“).

Dovolání je ve smyslu přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož s výjimkou vad řízení podle (jež nebyly dovoláním tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán dovolacím důvodem, je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění (dále jen „“), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

Právní posouzení věci je - obecně - nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolání není důvodné.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. , ze dne 29.5.1997, sp. zn. , ze dne 23.2.1999, sp. zn. , ze dne 25.2.1999, sp. zn. , ze dne 30.6.1999, sp. zn. , ze dne 30.11.1999, sp. zn. , ze dne 30.5.2000, sp. zn. , ze dne 29.6.2000, sp. zn. , ze dne 28.11.2001, sp. zn. , ze dne 13.12.2001, sp. zn. , ze dne 30.1.2002, sp. zn. , , , a , ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 29.4.2002, sp. zn. , ze dne 18.12.2003, sp. zn. , a implicite v rozhodnutích dalších) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Ve všech těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, proč tomu tak je; dovolatel tyto názory zná, a oponuje jim, stejně jako ostatní žalující církevní subjekty (řeholní řády a kongregace) předtím. Namítá-li, že Nejvyšší soud si vede stále svou, je třeba připomenout, že uplatňované závěry vyslovil - od počátku - i ve vztahu k té argumentaci, kterou nyní dovolatel již jen opakuje; Nejvyšší soud míní, že je správné, je-li jeho judikatura ustálená a konzistentní.

Není tomu tak, že Nejvyšší soud jen znovu (a znovu) uplatňuje svůj názor, aniž by čelil novým námitkám; Nejvyšší soud vychází z názoru, kterým se - již dříve - k těmto (ve skutečnosti starým) námitkám vyslovil.

Dovolatelem kritizované pojetí názoru Nejvyššího soudu na obnovu tzv. církevního majetku (ad tzv. restituční skutková podstata) má ostatně pro něho a ty, kdož tvrdí své (obdobné) právo, i výhody, jež neprávem pomíjí; stranou dosahu totiž Nejvyšší soud ponechává - a dovolateli je to známo - ty způsoby odnětí církevního majetku, k nimž došlo na základě první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. (viz kupříkladu rozsudek ze dne 18.12.2003, sp. zn. , resp. rozsudek ze dne 31.10.2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 230/2002 v časopisu Soudní judikatura) nebo na základě „nezavršeného“ procesu znárodnění zestátněním pro nedostatek podpisu ministra na znárodňovacím aktu (viz kupříkladu rozsudek ze dne 17.8.2004, sp. zn. ).

Nejvyšší soud usiluje o takový výklad vztahu předpisů speciálních (restitučních) a předpisů obecných, který je způsobilý vystihnout aspekty současného praktického života, zřetele historické, nezpochybněnou kontinuitu práva (a přiměřeně i požadavek stability právních poměrů), jakož i (tomu korespondující) smysl a účel těch předpisů, jež jsou zde dotčeny (srov. též rozsudek velkého senátu ze dne 11.9.2003, sp. zn. ).

Zaujat polemikou s Nejvyšším soudem dovolatel přehlíží, že právní názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. , jakož i v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. , v němž odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. , vycházejícímu z názoru, který dovolatel nyní kritizuje.

I z pohledu Ústavního soudu se ve věcech vlastnické obnovy původně církevního majetku prosazují - v rozhodovací praxi obecných soudů známé - zvláštnosti; v usnesení ze dne 10.6.2004, sp. zn. , poukázal Ústavní soud též na ustanovení (podle něhož majetek zde uvedených církevních subjektů nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), a vyložil je tak, že „zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání takového zákona je chráněn“.

Právní posouzení dané věci odvolacím soudem, jež je s uvedenými závěry konformní, má Nejvyšší soud logicky za správné; proto naopak nemůže obstát dovolací důvod, který proti němu dovolatel uplatnil.

V mezích dovoláním založeného přezkumu je proto i rozsudek odvolacího soudu správný, v důsledku čehož Nejvyšší soud dovolání zamítl (, věta před středníkem, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a ; úspěšné žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2004

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu