Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1374/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1.11.2000, č.j. - 47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně, a určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež ve výroku označil. Dospěl především k závěru, a že darovací smlouva ze dne 18.2.1961, kterou nemovitosti, dotud vlastněné žalobcem, převedla Náboženská matice na stát (předchůdce žalovaného), je absolutně - podle tehdy účinného - neplatná, jelikož Náboženská matice byla pověřena pouze správou řeholního majetku, a z ní oprávnění jej zcizovat neplynulo. Obranu žalovaného, vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , odvolací soud nepřijal, maje za to, že na důsledcích závěru o neplatnosti darovací smlouvy nemůže ničeho změnit ani namítaný , neboť jeho „správný výklad“, je takový, že „s případy, o nichž nehovoří, nespojuje žádné zvláštní právní účinky, a nikoliv, že …s nimi spojuje opačné právní účinky než s případy, o nichž hovoří“.

Žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání rozsudku odvolacího soudu vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že zcizení žalobcova majetku Náboženskou maticí, ke správě kterého byla povolána, bylo s tehdejšími právními předpisy v souladu, a proto nemohou být správné závěry, jež odvolací soud dovozoval z opaku. Co do výkladu se dovolatel ztotožnil s názory, které vyjádřil Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku sp. zn. (a které odvolací soud odmítl), a poukázal i na skutečnost, že majetek církví byl vyjmut z působnosti a č. nikoliv proto, že jeho navrácení lze dosíci uplatněním vlastnického práva k němu, nýbrž proto, že se předpokládalo vydání dalších předpisů, upravujících restituce církevního majetku.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „ “).

Dovolání je přípustné ( ), neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jelikož s výjimkou vad řízení podle (jež nebyly dovolatelem tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem přezkumu v první řadě správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry plynou ze , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění (dále jen ), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

Dovolání je důvodné.

Podle preambule je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením , 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek ( ), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. , ze dne 29.5.1997, sp. zn. , ze dne 23.2.1999, sp. zn. , ze dne 25.2.1999, sp. zn. , ze dne 30.6.1999, sp. zn. , ze dne 30.11.1999, sp. zn. , ze dne 30.5.2000, sp. zn. , ze dne 29.6.2000, sp. zn. , ze dne 28.11.2001, sp. zn. , a ze dne 13.12.2001, sp. zn. ) vysloven názor, že subjekt, který je podle oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci žalobcova řádu sp. zn. uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných restitučních předpisů, že postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již v zvolil.

Výklad speciality tedy Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu není třeba, aby úprava provedená byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní resp. úpravou veškerých majetkových vztahů řádů a kongregací ke všemu jejich majetku, který byl v minulosti odňat.

Právě ze skutkové základny odpovídající dovozené „restituční skutkové podstatě“ soudy v posuzovaném případě vycházely, a proto je nepřípadný argument příkladem darovací smlouvy, uzavřené „církevním hodnostářem pod pohrůžkou zastřelení“, k němuž se uchýlil odvolací soud.

tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Výklad , který zastává odvolací soud, vede k tomu nepřijatelnému důsledku, že toliko na základě nahodilých okolností (typicky politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) se stanoví, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci mu byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo (podle odvolacího soudu) může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Nejvyšší soud vykládá v kontextu celého právního řádu.

Ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Lze souhlasit s tím, že z pohledu intencionálního představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení výslovně předjímá legislativní kroky další; v případě, že by se však prosadil názor jiný, byly by prakticky vyloučeny; „restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Názor, jež Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje nejen tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II. (na který odkazoval dovolatel), ale i v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. ; jím Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné.

Odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, v důsledku čehož nelze logicky dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu - rozsudek, který na něm spočívá. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( , 2 ).

Ostatní dovolatelovy námitky jsou již pro výsledek dovolacího řízení nerozhodné.

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2002

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu