Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1601/98

20

Cdo 1601/98

ROZSUDEK

Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou,

se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27, proti žalovaným

1/ České republice – Ministerstvu financí,

se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Janem Herdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Celetná 38

2/ K. H.,

a

3/ G – Centru Mineral, a.s.,

se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem v Praze 8, Sokolovská 49, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.2.1998, č.j. - 106, takto:

I.

Dovolání

se zamítá.

II.

Na náhradě nákladů dovolacího řízení

je

žalobce

povinen

zaplatit první a třetí žalované každé 1.075,-Kč k rukám JUDr. Jana Herdy resp. JUDr. Jiřího Hartmanna, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 20.5.1997, č.j. - 61, soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, jež ve výroku označil. Dospěl k závěru, že darování těchto nemovitostí státu, který uskutečnila Náboženská matice na základě nabídky ze dne 22.2.1956, je neplatným právním úkonem, a to absolutně, a na důsledku toho nemůže ničeho změnit ani speciální restituční , stejně jako to, že dotčené nemovitosti poté nabyl druhý žalovaný ve veřejné dražbě podle (který je převedl na žalovanou třetí).

Odvolací soud rozsudkem ze dne 6.2.1998, č.j. - 106, tento rozsudek změnil tak, že žalobu o určení vlastnického práva zamítl. , uvedl, oproti jiným restitučním předpisům zvolil odlišnou (výčtovou) restituční metodu, a při vlastnické obnově nerozlišuje, zda ke ztrátě vlastnictví církevních subjektů došlo v souladu s dobovým právem či v rozporu s ním. Z toho důvodu „taxativní seznam“ restituovaného majetku (upravený , a k dalšímu doplnění uvažovaný ve vládním usnesení č. 498 ze dne 25.9.1996) nelze rozšiřovat „cestou mimo restituční církevní zákon“. Odvolací soud se ztotožnil s názorem vysloveným v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. , a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. , a uzavřel, že restituce majetku (určení vlastnictví) neuvedeného v přílohách zvláštního zákona možná není.

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Nesprávný je aplikovaný názor o důsledcích speciality , jak jej dříve ve zmíněném rozsudku vyjádřil Vrchní soud v Praze; za správný dovolatel pokládá naopak názor, jímž mu oponuje Městský soud v Praze v rozsudcích ze dne 16.12.1996, sp. zn. , a ze dne 3.3.1997, sp. zn. . nepředstavuje důvod vyloučení obecné úpravy nápravy majetkových křivd, neboť není univerzální úpravou všech majetkových vztahů řeholních řádů, a proto nemůže být vyloučeno, aby se řád domáhal ochrany svého vlastnictví i k majetku, v přílohách zákona neuvedenému. Tato možnost byla dána i za předchozí úpravy, a při výkladu zastávaném odvolacím soudem by paradoxně byla napříště vyloučena; zákony demokratického státu by poškozené osobě přiznávaly méně práv než zákony státu nedemokratického. Uplatněný názor je tím v rozporu s právem vlastníků na spravedlivou ochranu, zakotveném v a 4 d.

První a třetí žalovaná navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadený rozsudek pokládají za správný, a to i z jiných důvodů.

Dovolání je ve smyslu přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ), a dovolatel jím uplatnil způsobilý dovolací důvod podle , kterým lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož s výjimkou vad řízení podle je dovolací soud vázán dovolacím důvodem (včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil), je předmětem přezkumu správnost posouzení, jaké důsledky pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění (dále jen ), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.

Dovolání není důvodné.

Nejen v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1995, sp. zn. , ale i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1996, sp. zn. , ze dne 29.5.1997, sp. zn. , ze dne 23.2.1999, sp. zn. , ze dne 25.2.1999, sp. zn. , a ze dne 30.6.1999, sp. zn. , byl vysloven názor, který je s právním posouzením věci odvolacím soudem v souladu (rozsudek sp. zn. byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 78, ročník 1997, s právní větou: „Subjekt, který je podle , ve znění , oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není.“).

Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že otázka, jaké důsledky pro hodnocené právní poměry lze vyvozovat ze , je v kontextu posuzovaného nároku relevantní, a nelze ji přehlédnout.

Podle preambule zákona je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp. k 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

To, že pro dané restituční vztahy význam nemá, je zpravidla podmíněno dvěma možnými (ať vyslovenými nebo implicitními) argumentačními východisky. Za prvé, že tento zákon dopadá zásadně na případy odnětí majetku řeholních řádů a kongregací, ke kterým došlo podle dobově platného práva a v souladu s ním, zatímco restituce majetku, v přílohách zákona nevyjmenovaného, odňatého v rozporu s tehdejšími předpisy se spravuje obecnými právními předpisy, anebo za druhé, že zákon nemá vliv na nevyjmenovaný majetek proto, že představuje toliko zjednodušení a urychlení obnovy vlastnického práva k majetku vyjmenovanému.

Východisko prve uvedené koliduje již s citovaným zněním preambule zákona. Ta ohlašuje nápravu křivd způsobených nikoli v souladu s tehdy platnými právními předpisy, ale „zejména protiprávním odnětím“ majetku, přičemž protiprávnost ve smyslu rozporu s dobově platným právem předem vyloučit nelze. Zúžení působnosti na „platná“ odnětí majetku je sporné též z hlediska ustanovení , podle kterého dnem účinnosti zákona zanikají nároky příslušných řádů a kongregací vůči dosavadním vlastníkům a uživatelům majetku uvedeného v na náhradu škody a vydání neoprávněného majetkového prospěchu včetně nároků na úhradu nájemného, pokud vznikly v době od 1.1.1950 do dne účinnosti zákona. Je totiž logicky zdůvodnitelná úvaha, že zánik těchto nároků předpokládá jejich vznik, a ten je podmíněn zásadně protiprávním, tedy typicky „neplatným“ odnětím majetku, k němuž jsou tyto nároky vztaženy.

Důsledkem druhé koncepce, pro který rovněž nemůže být jednoznačně přijatelná, je, že připouští, že existující vlastnické právo může být „navíc“ založeno zákonem, a to k jinému okamžiku, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Názor, že posuzované právní poměry neovlivňuje, tedy ani z jedné z uvedených argumentací uspokojivě dovodit nelze.

Důvod, pro který nemůže obstát, spočívá však především v tom, že tento názor podceňuje důsledky specifické restituční metody, kterou zákon zvolil, a jež nápravu majetkových křivd zakládá na jmenovitém výčtu nemovitého majetku a v něm umístěného majetku movitého.

Postupy odnětí majetku, uplatněné i v žalobcově případě, které vycházejí z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, z úpravy působnosti Státního úřadu pro věci církevní (ministerstva školství a kultury), z existence správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí a z oprávnění, svěřených jí jejím statutem, a které byly posléze finalizovány Náboženskou maticí uskutečňovanými převody (začasto darovacími smlouvami), jsou postupy, jež byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby typické resp. obecné. Tento závěr, o jehož správnosti nelze pochybovat, má ideový a organizační základ jednak již v tom, že popsané postupy byly regulovány (uvedenými) obecnými právními instrumenty, jednak vyplývá z jejich obsahového směřování, určeného všeobecným záměrem (jak se uvádí ve směrnici Státního úřadu pro věci církevní ze dne 16.12.1954, případně v dopise členů Sboru národních správců ze dne 3.5.1956, známých Nejvyššímu soudu z úřední činnosti), jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací (nikoli pouze likvidace řádu žalobce).

Z toho, že tyto postupy, kterými se odnímal majetek řeholních řádů a kongregací, byly užívány vůči majetku těchto subjektů typicky a obecně, lze důvodně dovozovat, že postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány. Postihuje je nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, jenž byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.

Potom je nevyhnutelné vyvodit odpovídající důsledky z toho, že určitý majetek, jenž byl uvedenými typickými a obecnými postupy odňat, ve výčtu majetku prohlášeného za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací figuruje (což se týká i žalobce) a jiný nikoli. Jestliže zákon tímto výčtem založil nápravu majetkové křivdy ohledně jen některého z takto odňatého majetku a nikoli jiného, byť odňatého týmž postupem, pak - jde-li o zákon speciální - to nemůže logicky znamenat nic jiného, než že subjekt jinak podle zákona oprávněný (vůči majetku vypočtenému) ohledně tohoto majetku jiného (nevypočteného) k uplatnění vlastnického práva legitimován není. Jinak řečeno, původní majetek řeholních řádů a kongregací, jenž byl odňat uvažovanými postupy, je jednou výčtem pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění.

Tyto navzájem odlišné vlastnické důsledky nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů (příp. darovacích smluv), které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený na základě výčtu podle

Uvedený, opakovaně Nejvyšším soudem vyjádřený, závěr by se uplatnil i v poměrech toho pojetí , jež je též zastáváno, kterému je vlastní, že zákon upravuje pouze majetkové poměry (někde je zakládá, jinde jen deklaruje) k tomu majetku, u něhož „byla politická vůle tak učinit“ (obdobně působí dovolatelem uvedený znak majetku „v případech nesporných a v době vydání zákona známých“). Také tomuto pojetí totiž logicky odpovídá, že není rozhodné, zda k odnětí majetku došlo v souladu s dobovým právem nebo v rozporu s ním. Ve sledovaných souvislostech je podstatné, k čemu se vztahuje tato vůle, jež je nutně nejen diferenciačním kritériem k odlišení majetku zákonem dotčeného, ale i východiskem pro návod, jak „restitučně“ nakládat s majetkem ostatním. Z dikce zákona je zjevné, že se nevztahuje k majetkové „úpravě“ jakékoli, ale k prohlášení - taxative určeného - majetku za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací ( , 3); jinými slovy, vztahuje se k úpravě, jejímž obsahem je navrácení (vlastnická obnova, restituce) tohoto majetku původním vlastníkům. A logicky naopak, takto vymezená vůle tak učinit (to jest majetek navrátit) evidentně chybí co do majetku, který v přílohách zákona uveden není. Důsledky toho jsou potom shodné s těmi, jež odpovídají názoru, který byl výše vyložen.

Výtka, již tomuto názoru adresuje dovolatel, že zvolenou úpravu dle nelze považovat za univerzální úpravu všech majetkových vztahů řeholních řádů, pokud jde o nápravu křivd z minulosti, není oprávněná již proto, že opačný závěr Nejvyšší soud ani dříve nevyslovil. Právní názor, který zastává, se váže k určitým, specifickým (a shora popsaným) způsobům odnětí majetku („restituční skutkové podstatě„), k nimž došlo při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností. Obavu z protiústavního konečného účinku zákona, by v té podobě, jak ji dovolatel vyjádřil, bylo lze spojovat i s jinými restitučními předpisy (srov. kupř. , , ve znění pozdějších předpisů, , ve znění pozdějších předpisů). Podaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní.

Smysl při opačné interpretaci není vůbec žádný („všichni si všechno vyžalují“), resp. obracel by se - ze zamýšleného restitučního dobrodiní - v zjevný opak; spočíval by toliko v tom, že restituenty „ze zákona“ připravil o nároky na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení (viz ).

Nejvyšší soud vykládá v kontextu celého právního řádu.

Ustanovení uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (a o ně ve věcech posuzovaného druhu jde) zákon za současné vlastníky nepokládá.

- z pohledu intencionálního - zjevně představoval jistý (první)

krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku; citované ustanovení výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadila argumentace dovolatele, byly by prakticky vyloučeny. „Restituce církevního majetku“ by se prováděla v rámci soudních řízení, na základě stávajících „obecných předpisů“.

Názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje i názoru, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996 díl II., na straně 607 až 609.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy obstojí, a na něm spočívající rozsudek ( ) je ve smyslu správný. Dovolání žalobce proto Nejvyšší soud podle téhož ustanovení zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , odst. l, a ; první a třetí žalované přísluší náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupců (advokátů) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle , , , 3 písm. a/ ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů podle téhož předpisu v částce 75,-Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně 30. listopadu 1999

JUDr. Vladimír K u r k a

předseda senátu