Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2890/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnického práva k pozemku ve výroku tohoto rozhodnutí vymezeného. Je toho názoru, že pokud speciální restituční zákony (, a ) vyloučily církevní řády a kongregace z okruhu tzv. oprávněných osob, pak je třeba vycházet ze speciálního předpisu pro vydání protiprávně odňatého církevního majetku, jímž je , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého ve znění pozdějšího předpisu (dále také jen „“), který však neřeší veškeré křivdy způsobené protiprávním odnětím majetku církví, náboženských společností, řádů a kongregací, ale řeší jen křivdy některé, přičemž si neklade v žádném případě za úkol vyřešení všech majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, což má býti úkolem až dalších předpokládaných zákonů. Jestliže se žalobce domáhal svého nároku cestou obecných předpisů, pak tyto nelze použít tam, kde platí předpisy speciální, konkrétně pak , jež žalobcem požadovanou nemovitost ke dni své účinnosti za jeho vlastnictví neprohlašuje.

Žalobce namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „“)]. Zásadně nesouhlasí s aktuální soudní judikaturou ve věci výkladu , neboť soudy vykládají tento zákon v rozporu s původním zájmem, který měl být zákonem zajištěn. Uvedený zákon považuje za protiústavní a značně nedemokratický, neboť ty právnické osoby, které nejsou v příloze zákona uvedeny, nezískají majetek žádný, což je porušením principu rovnosti. Pokud je ze strany soudů zastáváno hledisko taxativního výčtu navráceného majetku, pak tímto postupem je popírán i princip kontinuity právního řádu České republiky, neboť se uvedeným výkladem žalobci uzavírají veškeré právní cesty, jak se domoci svého, nezákonným způsobem odebraného, majetku. Odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. , jehož závěry považuje za spravedlivé.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že jestliže kromě nebyly přijaty žádné jiné zákony upravující restituci církevního majetku, pak tuto nečinnost moci zákonodárné nelze jakkoliv nahrazovat soudním rozhodnutím. Ztotožnil se také s argumentací odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ( ), přichází v úvahu -               k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k dovolacímu soudu nabídnutým právním otázkám uplatnil názory, jež lze mít za standardní a v soudní praxi již ustálené, nelze tu proto uvažovat ani o rozporu jeho rozhodnutí s hmotným právem.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne              30. května 1996, sp. zn. , ze dne 29. května 1997, sp. zn. , ze dne 23. února 1999, sp. zn. , ze dne 25. února 1999, sp. zn. , ze dne 30. června 1999, sp. zn. , ze dne 30. listopadu 1999,      sp. zn. , ze dne 30. května 2000, sp. zn. , ze dne          29. června 2000, sp. zn. , ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. , ze dne 30. ledna 2002,   sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , a ze dne 28. února 2002, sp. zn. ) vysloven názor (z něhož vycházel i soud odvolací), že subjekt, který je podle oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006, pod poř. č. 4, obdobně pak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 10/1997, pod poř. č. 78).

Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných restitučních předpisů, že postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen, a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, kterou v ustanovení zvolil.

K právě uvedeným závěrům se ostatně přihlásil i Ústavní soud svým sdělením, publikovaným pod č. 13/2006 Sb., částka 6, str. 170 a násl., když zaujal v reakci na odchylný názor II. senátu Ústavního soudu oproti názoru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. stanovisko, podle kterého je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství. Ústavní soud zde dovodil, že dotčený zákon z důvodu své speciality představuje, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku užití obecných předpisů.  K vlastnické obnově lze v takovém případě použít pouze ty nástroje, jež jsou uvedeny v restitučním zákoně. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránící aplikaci obecné právní úpravy. Ústavní soud závěrem zdůraznil, že případné kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutích v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Nelze proto s ohledem na výše uvedené souhlasit s názorem dovolatele, pokud považuje , resp. výklad konstantně zastávaný judikaturou dovolacího soudu za protiústavní či nedemokratický.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názor v soudní praxi ustálený a nepochybný, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle , odst. 3

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle , odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. , , , , , ve znění , č. , č.        a č. ), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a ), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle , o dani z přidané hodnoty ( ) ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy ve výši 6.307,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 19. prosince 2006

JUDr. František  I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu