Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 919/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2002, č.j. -50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil (byť z jiných důvodů) rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem, označeným v žalobě, zamítl. podle jeho názoru neuvádí toliko kvalifikační předpoklady pro uplatnění nároku, nýbrž ve vztahu k nemovitostem vypočteným v příloze přímo obnovuje vlastnické právo vyjmenovaných církevních subjektů, aniž rozlišuje, jakým způsobem ke ztrátě jejich majetku došlo; taxativní seznam vráceného majetku proto rozšiřovat mimo (tento) restituční zákon nelze.

Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. do posuzovaných právních poměrů nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu předpisu speciálního, vylučujícího použití předpisů obecných, nemá; není totiž splněna podmínka určité restituční skutkové podstaty, jež je uvedenému zákonu vlastní (žalované nemovitosti měly přejít na stát při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.). Krom toho, uvádí se v dovolání, přechod vlastnického práva na jiný subjekt „nebyl perfektně završen“, jelikož nebylo vydáno pravomocné správní rozhodnutí, jež by splňovalo náležitosti vkladovéy; Státní statek, národní podnik, ředitelství Ď., jemuž byly dotčené nemovitosti přiděleny, ostatně přídělcem být nemohl (§ 16 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb.), a přídělové řízení bylo nadto provedeno věcně nepříslušným orgánem.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - jde-li o rozsudek v ustanovení - připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno ( ), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s otázkou, jaké důsledky pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění (dále jen „“), a to proto, že ji odvolací soud - jak bude doloženo - posoudil nesprávně, resp. v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Podle preambule je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením , 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti zákona (19.7.1990 resp. 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl prohlášen také movitý majetek (), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl mnohokrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. , ze dne 29.5.1997, sp. zn. , ze dne 23.2.1999, sp. zn. , ze dne 25.2.1999, sp. zn. , ze dne 30.6.1999, sp. zn. , ze dne 30.11.1999, sp. zn. , ze dne 30.5.2000, sp. zn. , ze dne 29.6.2000, sp. zn. , ze dne 28.11.2001, sp. zn. , ze dne 13.12.2001, sp. zn. , ze dne 30.1.2002, sp. zn. , , , a , ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000, ze dne 18.12.2003, sp. zn. , a implicite v rozhodnutích dalších) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Toto pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku („v padesátých letech“), vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplýval z všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. proto postihuje svými restitučními prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, jenž byl právě v jejich rámci odňat původním vlastníkům.

Tím se ustanovuje i restituční charakter tohoto zákona; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu” (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní.

Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. též rozsudek velkého senátu ze dne 11.9.2003, sp. zn. ).

Aby mohl být restituční aplikován (aby z přihlédnutí k němu mohly být vyvozovány závěry o tom určení, o které v dané věci šlo), aniž se uplatní obecné občanskoprávní předpisy, je tedy nezbytné, aby pro posuzovaný právní vztah měl povahu předpisu (ve vztahu k úpravě obecné) speciálního. To předpokládá, jak bylo řečeno, splnění určitých podmínek, včetně té, jež se pojí s vymezením restituční skutkové podstaty.

Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval, je proto okolnost, že nemovitý majetek (určení vlastnictví k němuž se žalobce domáhá) není v přílohách uveden, významná (ve prospěch toho, že se s úspěchem takového určení domáhat nemůže) jen tehdy, jestliže do dotčených právních poměrů tento zákon vůbec dopadá.

Konstrukce „restituční skutkové podstaty“, jež je součástí určení celkového „restitučního“ charakteru , vychází - jak uvedeno shora – z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

Existenci této „restituční skutkové podstaty“ však v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žaloby přejít na stát jinak; totiž (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.

Pak do posuzovaných právních poměrů nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality se neprosadí, a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze.

Shodně rozhodl Nejvyšší soud ve věci téhož soudu a týchž účastníků rozsudkem ze dne 31.10.2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 230/2002 v časopisu Soudní judikatura, jakož i v rozsudku ze dne 18.12.2003, sp. zn. .

Opačný názor, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, proto neobstojí, a dovolací důvod, který v opozici k němu dovolatel založil, byl tím uplatněn právem.

Hodnocení dalších dovolatelových námitek je již nepřípadné, neboť na oponovaných právních názorech rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Odvolací soud se proto v dalším stadiu řízení soustředí na posouzení otázky, zda vlastnictví dotčených nemovitostí na stát v režimu zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, platně přešlo, či nikoli, jak v žalobě tvrdí žalobce. K věcně příbuznému sporu mezi týmiž účastníky se Nejvyšší soud vyslovil v minulosti již vícekrát, kupř. v rozhodnutí ze dne 28.11.2002, sp. zn. .

Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (, věta druhá, ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (, věta třetí, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2004

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu