Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 802/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. k. ch., zastoupené Mgr. M. D., proti žalovaným 1/ Družstvu pro správu objektu K., zastoupenému advokátem, 2/ J. S., zastoupené advokátem, a 3/ městské části P., zastoupené advokátem, o neplatnost smluv a vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.12.2003, č.j. - 98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně uložil prvnímu žalovanému (dále jen „žalovanému“) povinnost vydat označené nemovitosti (dům a pozemek). Ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění učiněných v předchozím řízení ve věci sp. zn. , a dospěl i v dané věci k závěru, že žalobkyně je vlastníkem sporných nemovitostí, neboť právní úkon, kterým je převedla na stát (v roce 1955), je úkonem podle neplatným. do právních poměrů žalobkyně podle jeho názoru nedopadá, jelikož není řeholním řádem, kongregací ani arcibiskupstvím olomouckým, a není ani významné, že předchozí soudní spor byl veden proti jinému účastníku (h. m. P.); relevantní je, že žalobkyně byla objektivně vlastníkem dotčených věcí v době, kdy tento subjekt (smlouvou ze dne 25.5.1998) nemovitosti převedl na žalovaného, pročež ten vlastnictví (od nevlastníka) nabýt nemohl. Proto je povinen, uzavřel odvolací soud, nemovitosti žalobkyni vydat „za situace, kdy jejich vyklizení při zatížení nájemními právy nájemců bytů…nepřichází v úvahu“. Za nedůvodné pokládal odvolací soud i námitky, vycházející z tvrzených nedostatků procesních, zejména při opatřování skutkových zjištění a při hodnocení jejich úplnosti.

Ve včasném dovolání žalovaný (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam ( ), protože „žalobou o určení, popřípadě na vydání věci“, žalobkyně obchází zákon, resp. nepřihlíží k tomu, že otázky nápravy křivd byly řešeny restitučními zákony a použití obecných právních předpisů je tím vyloučeno. Zároveň, uvádí se v dovolání, způsob provedení dokazování v dané věci je „v rozporu se zásadami dokazování a vůbec řízení před soudem“.

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ( ), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle , nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za výjimečného předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (ve smyslu se totiž mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

Skutkové a procesní výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelovy argumentace, jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.

To se zjevně týká výtek, že soudy pominuly se relevantně zabývat jeho procesními (důkazními) návrhy ohledně „právní subjektivity“ žalobkyně, její „právní kontinuity“, relevance poznatků čerpaných ze předchozího řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , nedostatků skutkových zjištění v tomto řízení, a konečně i důsledků okolnosti, že předchozí řízení bylo vedeno proti jinému subjektu (viz též nález Ústavního soudu ze dne 27.8.2004, sp. zn. ).

Zde dovolatel uplatnil – nepřípustně – dovolací důvod podle , resp. odst. 3

Naopak přípustný dovolací důvod ( ) může – v obecné rovině – představovat toliko námitka, že odvolací soud uplatnil nesprávný právní názor v otázce vztahu restitučního předpisu ( , ve znění , dále jen „ “) a občanskoprávních předpisů obecných.

Ani zde však nejde o právní otázku, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá). Není ani spolehlivého argumentu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.

Posouzení otázky povahy a důsledků odvolacím soudem totiž odpovídá právnímu názoru, konstantně uplatňovanému v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

S dovolatelem lze souhlasit, že je pojímán jako předpis speciální; proto platí, že jsou-li splněny jeho subjektové i předmětové předpoklady, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jím upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. ).

Předmětovým předpokladem však je i vymezení „restituční skutkové podstaty“, jež je součástí určení celkového „restitučního“ charakteru ; její konstrukci Nejvyšší soud vyvozuje z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

Existenci této „restituční skutkové podstaty“ však v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle nezpochybněných skutkových zjištění přejít na stát jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 230/2002, ze dne 18.12.2003, sp. zn. , ze dne 16.12.2004, sp. zn. , ze dne 27.1.2005, sp. zn. 2179/2003, a další).

Pak (již proto) do posuzovaných právních poměrů nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, nemá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. ).

O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen - proto nejde.

Dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k

Z důvodů vyložených shora nemohla být v rámci daného dovolacího přezkumu hodnocena otázka procesní regulérnosti výroku, jenž představuje výsledek sporu, jestliže zní na „vydání…domu a pozemku“.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle , věty první, odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a ; žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Vladimír Kůrka

předseda senátu