Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1690/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud (po zrušení předcházejícího rozsudku ze dne 15. října 2002, č. j. -50, rozsudkem dovolacího soudu ze dne 31. srpna 2004, č. j. -78) dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem zde označených nemovitostí. Za rozhodující pokládal odvolací soud skutečnost, že s ohledem na účinnost , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „“), tedy po 1. lednu 1951, již k podmínkám nabytí nemovitostí do vlastnictví státu na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále také jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), nebylo potřeba výroku správního úřadu podle ustanovení § 33 lit. d) knihovního zákona, a existence, popř. neexistence takovéhoto rozhodnutí nemohla být jakkoli právně rozhodná. Za této situace a při existenci poznámky zamýšleného převzetí předpokládané zákonem č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový - náhradový zákon (dále také jen „zákon č. 329/1920 Sb.), je nutno míti zato, že k přechodu vlastnictví k dotčeným nemovitostem došlo na stát ke dni účinnosti Odvolací soud závěrem uzavřel, že pokud následně došlo v přídělovém řízení v režimu zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále také jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), k jakýmkoliv věcným vadám správních aktů, resp. k jejich vydání věcně nepříslušnými orgány, pak tyto skutečnosti již nemají pro posouzení přechodu vlastnictví na stát podle zákona č. 142/1947 Sb. žádný vliv.

Žalobce ve včasném dovolání namítl, že přídělová ze dne 22. září 1958 vydaná ONV P., na základě níž byly sporné pozemky přiděleny Státnímu statku, nár. podnik, ředitelství Ď., trpí takovými vadami, kterými nemohl být „perfektně završen přechod vlastnického práva.“ Dále namítá, že přídělové řízení bylo provedeno věcně nepříslušným orgánem, neboť dle přílohy D vládního nařízení č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy, mohly okresní národní výbory rozhodovat o přídělu zemědělské půdy pouze do výměry 50 hektarů, což bylo v dané věci překročeno, a nadto Státní podnik, nár. podnik, ředitelství Ď., nemohl být podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., přídělcem. Žalobce proto shledává dovolací důvod zakotvený v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „“) naplněn.

Podle článku II. bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle ve znění účinném do 1. dubna 2005.

Dovolání není přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ( ), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k relevantním právním otázkám uplatnil názory, jež lze mít za standardní a v soudní praxi již ustálené, resp. dominantní.

Odvolací soud - co do existence poznámky zamýšleného převzetí předpokládané zákonem č. 329/1920 Sb. ve spojení se zákonem č. 142/1947 Sb. a jejích věcněprávních následků pojících se k účinnosti - zjevně vycházel z judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2002, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 10/2002, pod poř. č. 186, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. ), na kterou ostatně i sám přiléhavým způsobem poukázal.

Dovolatelovy námitky je potřeba považovat za nepřípadné již z toho důvodu, že na jím oponovaných právních názorech rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. V dovolání uplatněnou výtkou, že přechod vlastnického práva z původního vlastníka nebyl perfektně dovršen, jelikož přídělce (Státní statek, nár. podnik, ředitelství Ď.) nelze podřadit pod subjekty, uvedené v ustanovení § 16 zákona č. 46/1948 Sb., a že nadto bylo přídělové řízení provedeno věcně nepříslušným orgánem, vznesl dovolatel námitku věcné nesprávnosti správního aktu, k jejíž nepřípadnosti se dovolací soud již opakovaně vyjádřil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/1999, pod poř. č. 9 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2000, pod poř. č. 11). Dovolatel však zároveň ani nenaznačil, jak se jeho právní kritika dotýká rozhodného závěru odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví na stát došlo dnem 1.1.1951, jestliže užitému (nezpochybněnému) názoru o důsledcích účinnosti č. je „nedovršenost“ přechodu vlastnictví (k nemovitostem) před uvedeným datem povahově vlastní. Současně je jím však také přehlíženo, že případný (následný) převod dotčených nemovitostí na subjekt od žalovaného odlišný by (bez dalšího) nezbytně musel rezultoval do zamítavého (tedy věcně shodného) výroku soudu, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), tak zde nejde; rozpor s hmotným právem ( ) nelze v posuzovaných souvislostech rovněž nalézt.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle písm c), odst. 3

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle , odmítl.

Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. , 224 odst. 1 a výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu