Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 428/04

Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti C. o. V. B., zastoupeného JUDr. T. H., proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. 2. 2002, č. j. -270, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2002, č. j. -283, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, č. j. -303, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, a České republiky zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejšího účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ve lhůtě podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a co do ostatních náležitostí v souladu se [, , ] napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva stěžovatele k domu se stavební parcelou o výměře 965 m2 a stodole se stavební parcelou o výměře 88 m2, u Katastrálního úřadu v Českém Krumlově pro kat. úz. Zadní Výtoň, obec Přední Výtoň.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, v řízení před soudy všech stupňů tvrdil a prokazoval, že stát jako subjekt, který je v současné době zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník označených nemovitostí, nemá ve skutečnosti k těmto nemovitostem vlastnické právo. Stěžovatel dále tvrdil, že své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepozbyl, což dokazoval tím, že je zapsán jako poslední právoplatný vlastník v pozemkové knize, když rozhodnutí gestapa o konfiskaci z roku 1941 není platné ani způsobilé vlastnické právo odejmout, přičemž nedošlo k žádnému jinému právem aprobovanému postupu či rozhodnutí, kterým by bylo vlastnictví nemovitostí stěžovateli odňato.

Soudy při svém rozhodování však došly k závěru, že stěžovatel své vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl v roce 1941 v době nesvobody a k obnovení jeho vlastnického práva po roce 1945 nedošlo.

Stěžovatel však soudy výslovně upozorňoval na nedostatek platného nabývacího titulu státu k předmětným nemovitostem. Tento fakt vyplývá podle stěžovatele i ze skutečnosti, že v roce 1973 projevil vůli vlastnictví nemovitosti získat kupní smlouvou. Tato kupní smlouva byla ovšem uzavřena s nesprávným subjektem a nemohla být platná také pro další formální a věcné vady. Stát se nemohl stát vlastníkem nemovitosti ani podle poválečných dekretů, resp. dalších předpisů, neboť těmito předpisy požadovaný formální postup nebyl splněn. Skutečnost, že stěžovatel vlastnictví k předmětným nemovitostem nepozbyl a jeho vlastnické právo trvá i nadále, je zřejmá z toho, že rozhodnutí o konfiskaci vydané v době nesvobody ve prospěch tehdejší Říšskoněmecké župy bylo zjevně nezákonné a bylo také prohlášeno za absolutně neplatné.

Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy jako orgány veřejné moci upřely jeho právům ochranu, čímž porušily jeho ústavně zaručené základní právo podle d (dále jen "") a současně bylo podle stěžovatele porušeno také vlastnické právo garantované a 3y, neboť nemovitosti byly stěžovateli odňaty protiprávně a násilným způsobem a stát je nadále drží ve své dispozici bez právního titulu, přičemž vlastnické právo stěžovatele nadále trvá.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení. Okresní soud v Českém Krumlově pouze odkázal na obsahy napadených rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatel podle něj opakuje argumenty, jimiž se obecné soudy zabývaly, a za nedůvodné lze proto hodnotit tvrzené porušení ústavních práv.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření konstatoval, že právní názory obsažené v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu přípustnosti dovolání. Stěžovatel proti nim nebrojí a neuvádí jediný argument ve prospěch závěru, že rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, je nesprávné. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR neobstojí stížnost ani v rovině ústavněprávní, neboť právo na přezkum třetí instancí, který podle procesních předpisů není bezpodmínečný, ústavněprávní ochrany nepožívá. Podle Nejvyššího soudu ČR nelze dovodit nic jiného, než že je ústavní stížnost nedůvodná, a proto navrhl, aby ji Ústavní soud, pokud ji neodmítne, zamítl.

Ústavní soud si rovněž k posouzení námitek obsažených v ústavní stížnosti vyžádal příslušný spis Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. .

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce platného ke dni doručení ústavní stížnosti přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, Ph.D., a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako zastupující člen prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou

sp. zn.

.

Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti a posouzení okolností případu tak, jak vyplynuly z odůvodnění napadených rozhodnutí a ze spisu obecného soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Ústavní soud není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je mimo jiné kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivých osob. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

V daném případě stěžovatel namítl v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces podle y a vlastnického práva podle y. Jádrem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nepozbyl, resp. že jeho vlastnické právo k nemovitostem kontinuálně trvá, a pokud je drží a držel stát, jedná se o držení a dispozici bez právního důvodu. Obecné soudy pak zasáhly do shora uvedených základních práv stěžovatele tak, že tomuto vlastnickému právu neposkytly ochranu.

Ústavní soud však konstatuje, že v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, ani vlastnického práva stěžovatele.

Především je třeba zdůraznit, že soudy ústavně konformním způsobem dovodily v dané věci aktivní legitimaci stěžovatele k podání návrhu na určení vlastnictví a rovněž ústavněkonformně vyvodily, že stěžovatel jakožto církevní právnická osoba se může domáhat určení vlastnického práva k majetku podle obecných občanskoprávních předpisů.

Ústavní soud považuje za nutné k tomu uvést, že přijetí , o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění , nevylučuje, aby se subjekty, na které se tento zákon vztahuje, domáhaly určení vlastnického práva i k jinému, než v tomto zákoně uvedenému majetku, a to podle obecných předpisů občanského práva.

totiž nelze považovat za klasický restituční zákon. Jedná se o právní předpis, kterým došlo k ad hoc přechodu přesně specifikovaného majetku na konkrétní, zákonem individualizované subjekty. Takový přechod (či přesněji převod) by ostatně býval mohl učinit stát bez toho, aby přijímal speciální právní předpis ve formě zákona, a to prostým právním úkonem, který by vyhovoval obecným předpisům o nakládání s majetkem státu. Důvodem pro zvolený postup státu bylo zajištění obecnějšího společenského konsensu na tom, že daný majetek bude převeden na určité církevní subjekty. Takový akt však postrádá charakter obecnosti, jak je tomu v případě klasických restitučních zákonů přijatých na počátku 90. let minulého století. Jinými slovy, nejedná se o právní předpis speciální, vylučující aplikaci obecné úpravy.

Proto existence tohoto zákona nemůže být důvodem pro to, aby subjekty v něm uvedené byly vyloučeny z možnosti domáhat se soudní ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů, pokud tvrdí, že jim vlastnické právo podle těchto předpisů svědčilo a svědčí i v současnosti. Je však třeba poznamenat, že tyto subjekty nesou plně důkazní břemeno k takovému tvrzení a k prokázání nepřerušené existence vlastnického práva.

Z pohledu těchto východisek je proto třeba hodnotit případná porušení základních práv stěžovatele.

Z hodnocení spisu sp. zn. lze vyvodit závěr, že jak nalézací, tak zejména odvolací soud se zabývaly všemi námitkami a tvrzeními předloženými stěžovatelem, s nimiž se pak řádně vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud pak dospěly k závěru, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, je třeba konstatovat, že tento závěr je podepřen zjištěným skutkovým stavem odpovídajícím provedeným důkazům, na který byla aplikována ústavněkonformně vyložená ustanovení právních předpisů.

Ústavní soud se s takovým závěrem obecných soudů ztotožňuje, neboť z důkazů provedených v řízení vyplývá, že stěžovatel pozbyl vlastnické právo v roce 1941 konfiskačním rozhodnutím Státní policie v Linci ze dne 22. 11. 1941 ve prospěch Reichsgau Oberdonau, jak vyplynulo z knihovního výpisu z vložky č. 582 zemských desek (č.l. 107). Stěžovateli se však nepodařilo prokázat, že po roce 1945 opět nabyl vlastnické právo, jinými slovy neprokázal, že by vlastnické právo na československý stát přešlo přímo ze stěžovatele.

Nelze totiž přisvědčit argumentu stěžovatele, že konfiskace majetku z roku 1941 byla prohlášena za nezákonnou a ex lege neplatnou, nýbrž - jak správně dovodily obecné soudy - tyto akty byly prohlašovány za neplatné v řízení zahájeném k návrhu příslušného subjektu, jemuž byla k uplatnění takového návrhu poskytnuta prekluzivní lhůta, nebo v řízení zahájeném z úřední povinnosti v téže lhůtě (na takových principech byly ostatně založeny všechny restituční předpisy přijaté československým státem po roce 1944, resp. 1945, srov. vedle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úředního věstníku, ve znění vyhlášky č. 30/1946 Sb., například zákony č. 76/1946 Sb., č. 128/1946 Sb. aj.). Existenci takových řízení, a tím méně rozhodnotí z nich vzešlých, stěžovatel v řízení před obecnými soudy neprokázal.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nikterak neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle y, ani stěžovatelovo vlastnické právo garantované y. Pokud jde o tvrzení stěžovatele o porušení y, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých a v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, nelze z ústavní stížnosti vůbec dovodit, jakým způsobem mělo být podle stěžovatele toto ustanoveníy napadenými rozhodnutími obecných soudů dotčeno.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [ ].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu