Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 578/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele SAZKA a. s., se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 851, zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. -130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. -90, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 27. 2. 2008, č. j. 2926/08-1300-105163, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2007, č. j. 238596/07/009511/4420, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby pro porušení , 2 odst. 3 a y a , , 2, 4, , 4, 5 a , 2 d byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9, a to platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2007, kterým stěžovateli vyměřil nadměrný odpočet na dani ve výši 8 490 135 Kč oproti nadměrnému odpočtu vykázanému v daňovém přiznání za toto zdaňovací období ve výši 24 918 102 Kč, přičemž k vydání tohoto platebního výměru přistoupil správce daně poté, co neuznal stěžovatelem v daňovém přiznání uplatněný nárok na nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty u vybraných loterií a jiných podobných her. Odvolací orgán se přitom ztotožnil s právním závěrem správce daně prvního stupně, že rozhodná přijatá zdanitelná plnění byla v posuzovaném zdaňovacím obdobích osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně, když ve shodě s ním (a na rozdíl od stěžovatele) dospěl k závěru, že podle ustanovení , o dani z přidané hodnoty (dále jen " "), pozbylo ustanovení tohoto zákona platnosti dnem 31. 12. 2004, a proto byla od 1. 1. 2005 činnost stěžovatele podle ustanovení osvobozena od daně bez nároku na její odpočet; přitom nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že zrušením ustanovení (zde , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách) "oživla" ustanovení a .

O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl a jako zjevně nedůvodná byla posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a proto ji Nejvyšší správní soud rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v posuzované věci došlo na straně jak finančních orgánů, tak i soudů k protiústavnímu posouzení věci po právní stránce. V případě jím uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty u vybraných loterií a jiných podobných her za rozhodné zdaňovací období vyložily a aplikovaly právní úpravu, tj. ustanovení v návaznosti na ustanovení (ve znění platném pro toto zdaňovací období), v rozporu s ústavními zásadami a principy, neboť chybně posoudily důsledky zrušení ( ) derogačního ustanovení obsaženého v ustanovení ve znění účinném do 31. 3. 2006 a postupovaly tím v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. S poukazem na legislativní proces při přijímání stěžovatel dovozuje, že postup zákonodárce v této věci jednoznačně vyjadřuje "jeho úmysl opětovně umožnit provozovatelům vybraných loterií a jiných podobných her nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to právě na základě ustanovení a zákona o dani z přidané hodnoty, neboť časové omezení těchto ustanovení bylo odstraněno právě zrušením předmětného ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty", a pokud by naopak "úmyslem zákonodárce bylo, aby tato ustanovení nevyvolávala žádné právní účinky, nečinil by žádných legislativních kroků"; je zřejmé, dovozuje stěžovatel, že "úmyslem zákonodárce muselo být naopak navrátit původní ustanovení, která přechodně učinil neúčinnými, zpět k jejich plné účinnosti". Má tudíž za to, že schválením , resp. zrušením derogačního ustanovení , byla přijata taková právní úprava daně z přidané hodnoty, jež "měla za cíl opětovně umožnit provozovatelům loterií a jiných podobných her uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to z důvodu státní podpory veřejně prospěšných aktivit".

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Rozhodné pak je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezy ze dne 8. 2. 2011,

sp. zn.

, ze dne 21. 3. 2011,

sp. zn.

a

sp. zn.

, tak, že ústavní stížnosti zamítl, a dále usneseními ze dne 14. 3. 2011,

sp. zn.

, ze dne 17. 3. 2011,

sp. zn.

, ze dne 24. 3. 2011,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, a

sp. zn.

, a ze dne 6. 4. 2011,

sp. zn.

, jimiž byly ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.

Rovněž o shodné ústavní stížnosti podané stěžovatelem Ústavní soud již rozhodl, a jako zjevně neopodstatněnou ji usnesením ze dne 31. 3. 2011,

sp. zn.

, odmítl.

To je významné potud, že se totožné závěry obsažené zejména ve shora uvedených nálezech, jakož i v usneseních Ústavního soudu uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, přičemž závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu y zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.

Na příslušná (výše označená) rozhodnutí (nálezy) Ústavního soudu, resp. jeho plná odůvodnění, jakož i na rozhodnutí vydané v obdobné právní věci stěžovatele, zde tudíž postačí již jen odkázat.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu