Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 899/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky CHANCE, a. s., Radniční 13, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2009 č. j. -91, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2008 č. j. -60, rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 5575/07-1301-804785 ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 5731/07-1301-804785 ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 7865/07-1301-804785 ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 14463/07-1301-804785 ze dne 8. února 2008 a platebním výměrům Finančního úřadu ve Frýdku-Místku č. j. 6220/07/362913/7040 ze dne 17. ledna 2007, č. j. 6226/07/362913/7040 ze dne 17. ledna 2007, č. j. 66135/07/362913/7040 ze dne 27. března 2007 a č. j. 143478/07/362913/7040 ze dne 2. října 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky obsažených zejména v , a y ČR a v , 4 a 5 a a 2 d.

Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2006 a 2. čtvrtletí roku 2007, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") "obživla" ustanovení a zákona. Finanční úřad ve Frýdku-Místku názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na nadměrný odpočet DPH za daná zdaňovací období neuznal. Proti v záhlaví uvedeným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, z nichž tři (ohledně období 2. a 3. čtvrtletí roku 2006 a 2. čtvrtletí roku 2007) Finanční ředitelství v Ostravě zamítlo. Rozhodnutí finančního úřadu vydané ve věci stanovení DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2006 odvolací správní orgán změnil. Všechna rozhodnutí finančního ředitelství stěžovatelka napadla žalobami u Krajského soudu v Ostravě, který je napadeným rozsudkem zamítl. O kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ji zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala námitky které, uplatnila ve svých žalobách a v kasační stížnosti. Nadále trvá na názoru, že v důsledku změny se ustanovení a ustanovení zákona stala po 1. 4. 2006 opět platnou a účinnou součástí , a proto měla nárok v předmětných zdaňovacích obdobích na odpočet DPH dle citovaných "obživlých" ustanovení. Je přesvědčena, že v daném případě orgány veřejné moci nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona, zejména důsledky, které přinesla jeho novelizace, čímž mělo dojít ke zmenšení jejího majetku, a tedy i k porušení jejího práva vlastnit majetek. Svůj názor opírá o judikaturu Ústavního soudu (nálezy

sp. zn.

,

,

). Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se k určitým námitkám blíže nevyjádřil, v čemž spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž postrádá při výkladu citované novely Nejvyšším správním soudem zjišťování úmyslu zákonodárce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelkou nastolené otázce znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení a ustanovení po jeho novelizaci provedené se již Ústavní soud vyjádřil ve svém zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011

sp. zn. I. ÚS1696/09

, v němž byla posuzována právně totožná věc. Závěry vyslovené v tomto nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho II. senát vázán, se proto uplatní i v projednávané věci.

V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud poukázal na limity přezkumu rozhodnutí obecných soudů, jež plynou z ústavního postavení tohoto soudu v systému orgánů veřejné moci a z něho plynoucího vztahu k obecným soudům, a dále konstatoval:

"Jsou-li součástí předestřené otázky některé aspekty platnosti zákona, nelze se vyhnout obecným východiskům: Základním pramenem práva v České republice, zpravidla obsahujícím právní normy, je zákon. Existence zákona je imanentně spojena s jeho platností. Nenabude-li či ztratí-li zákon svoji platnost, nezačne resp. přestane normativně existovat. Má-li být zákon výrazem vůle zákonodárce, pak přijetí zákona je jen jeho formulací a teprve nabytím platnosti je jejím projevením navenek. Jen platný zákon je součástí právního řádu. Platnost zákona nebo zákonného opatření začíná dnem vyhlášení (viz věta za středníkem a y a ustanovení , o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv), a není-li předem omezena, končí jeho derogací předpisem stejné nebo vyšší právní síly. Má-li zákon přestat platit v přijaté podobě, může do platného zákona kromě Parlamentu (a ten opět jen ve formě zákona) zasáhnout dále Senát zákonným opatřením nebo Ústavní soud svým nálezem [viz písm. a) y a ustanovení ]. Zatímco Parlament, nebo Senát může derogační úkon provést v plné šíři (tj. platný zákon zrušit či jen změnit resp. doplnit), Ústavní soud může platný právní předpis (nebo jeho část) jen zrušit.

Má-li zákon vyvíjet zamýšlené účinky, nestačí jen, aby byl platný, musí být navíc účinný. Účinností zákona se tak rozumí způsobilost přivodit vymezené následky, resp. použitelnost na jím upravené právní vztahy. Okamžikem účinnosti počíná jeho závaznost pro adresáty právních norem. Účinnost zákona zpravidla nastává dnem, který je v něm stanoven; jinak účinnost upravuje , o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. K derogaci zákona nedochází dnem platnosti (vyhlášení) zákona nového, ale až dnem jeho účinnosti. Je-li zákon derogován Ústavním soudem, dochází k ní dnem vykonatelnosti vyhlášeného nálezu, resp. dnem, který v nálezu určí (ustanovení in fine ).

Kromě obou kategorií (platnost a účinnost právního předpisu) je pro praxi významná jeho aplikovatelnost. Aplikovatelným může být předpis i zrušený a neúčinný, a to kupř. z důvodu obsaženého v intertemporální normě. Naopak předpis, který je platný a účinný, může být zcela neaplikovatelný (např. s ohledem na princip aplikační přednosti práva EU).

ve svém závěrečném ustanovení [ ] stanovil, že "ustanovení a pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.

Přijetím , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen , přestalo citované ustanovení normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.

V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."

Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu