Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2281/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: SLOT Game a. s., se sídlem Karlovy Vary, Jáchymovská 142, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. - 176, a ze dne 4. 6. 2010, čj. - 163, a ze dne 4. 6. 2010, čj. - 180, a rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2009, čj. - 107, ze dne 4. 2. 2009, čj. - 111, a ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva, zaručená a 2, a 4 a y ČR, , a 4, a 5 a d (dále " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a Protokolu k Úmluvě.

Stěžovatelka uvedla, že jako provozovatelka loterií a her podle , o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), měla nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále "DPH") na vstupu ve smyslu a , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále " "), neboť tato ustanovení se derogací , k níž došlo , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách (dále " "), stala od 1. dubna 2006 opět aplikovatelnými.

Orgány správce daně a obecné soudy tak právní účinky derogace derogačního ustanovení podle stěžovatelky posoudily v rozporu se systematickým a logickým výkladem, judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, právní teorií a úmyslem zákonodárce. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu v dané věci. Nejvyšší správní soud pominul závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004,

sp. zn.

. Zákon o dani z přidané hodnoty je předpisem práva veřejného a nemá dopad na právní sféru dalších soukromoprávních subjektů. Podle stěžovatelky nelze srovnávat zrušení derogačního ustanovení Ústavním soudem pro protiústavnost a zrušení zákonodárcem. Pokud Ústavní soud dovodil, že se původní právní úprava obnoví, pak per analogiam stejné důsledky musí mít i zrušení v rámci zákonodárného procesu a je nerozhodné, z jakého důvodu a kterou institucí k němu dojde. Poukaz Nejvyššího správního soudu na požadavek publikace ve Sbírce zákonů je nesprávný, neboť byl uveřejněn v plném znění.

Stěžovatelka tvrdí, že derogací derogačního ustanovení, které omezovalo aplikovatelnost ustanovení a do 31. prosince 2004, došlo (od 1. dubna 2006, kdy bylo zrušeno) k obnovení jejich aplikovatelnosti a měla tak nárok na odpočet DPH na vstupu. Orgány správce daně a obecné soudy nerespektovaly právní úpravu ani obecné právní zásady in dubio pro libertate, in dubio mitius, lex specialis derogat legi generali a lex posterior derogat legi priori a zasáhly tak do jejích shora uvedených práv.

Nejvyšší správní soud se nedostatečně vypořádal s její argumentací, pominul odlišný výklad vlivu na obsah povinností ukládaných daňovým subjektům, zastávaný stěžovatelkou a Krajským soudem v Plzni a upřednostnil výklad zastávaný správními orgány. Na podporu svých tvrzení odkázala na právní teorii, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, čj. - 155, a nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007,

sp. zn.

, ze dne 3. 6. 2009,

sp. zn.

, ze dne 31. 1. 2008,

sp. zn.

, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. .

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že řadou platebních výměrů Finančního úřadu v Karlových Varech byla stěžovatelce vyměřena DPH za zdaňovací období prosinec 2006 až červen 2007. Její odvolání Finanční ředitelství v Plzni (dále "finanční ředitelství") vždy zamítlo. Poté co věc prošla řízením před Krajským soudem v Plzni a Nejvyšším správním soudem, Krajský soud v Plzni novým rozsudkem ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. , žalobu stěžovatelky zamítl.

Další sérií platebních výměrů Finančního úřadu v Karlových Varech byla stěžovatelce vyměřena DPH za zdaňovací období únor 2008 až květen 2008, pak za září 2007 až leden 2008. Její odvolání bylo rozhodnutími Finančního ředitelství opět zamítnuto. Její žaloby Krajský soud v Plzni rozsudky ze dne 18. 11. 2009, čj. - 118, a ze dne 22. 10. 2009, čj. - 107, zamítl. Její kasační stížnosti byly rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2010, čj. - 180, a čj. - 163, z téhož dne, zamítnuty.

III.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod ( ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, stěžovatelčiných námitek a konfrontoval je s obsahem jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka jejím prostřednictvím uplatňuje totožnou právní argumentaci, kterou již učinila obsahem svých dříve podaných opravných prostředků, zejména kasačních stížností. Žádá tak Ústavní soud o opětovné přezkoumání závěrů obecných soudů, respektive orgánů správce daně tak, jako by byl dalším stupněm v systému obecného soudnictví, jímž však, jak již bylo výše uvedeno, není. V souladu se svými kompetencemi zakotvenými u ČR a tak Ústavní soud přezkoumal stěžovatelkou napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení jejích shora uvedených práv a dospěl k závěru, že k takovému zásahu jimi dojít zjevně nemohlo.

Meritem stěžovatelčiny argumentace je její nesouhlas s tím, jak obecné soudy, resp. orgány správce daně, posoudily právní účinky derogace , k níž došlo V obsáhlé ústavní stížnosti vyjmenovala jednotlivé argumenty tak, aby Ústavní soud přisvědčil jejímu názoru, že došlo k "obživnutí" původně drogovaných ustanovení a a v posuzovaných obdobích tedy měla nárok na odpočet DPH na vstupu.

Jak Ústavní soud ověřil, orgány správce daně i obecné soudy se námitkami stěžovatelky, ve všech napadených rozhodnutích, důkladně zabývaly a srozumitelně jí vysvětlily, že v rozhodné době bylo platné a účinné pouze ustanovení , neboť ustanovení písm.) i) a tohoto zákona byla zrušena v souladu s jeho ustanovením ke dni 31. prosince 2004. Dovodily, že provozování loterií bylo proto v posuzovaných zdaňovacích obdobích plněním osvobozeným od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně a stěžovatelka na něj tak u přijatých zdanitelných plnění neměla nárok. Uvedené závěry nejsou v rozporu s jazykovým a systematickým výkladem předmětných ustanovení , respektive stěžovatelkou citovanými právními zásadami. Její jednotlivé námitky v napadených rozhodnutích precizně rozebral Nejvyšší správní soud, jehož judikatura je v této otázce ustálená, a proto na ně pro stručnost Ústavní soud pouze odkazuje.

V nálezu

sp. zn.

, ze dne 12. 2. 2002, Ústavní soud shledal, že zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho "vyřazení" z právního řádu, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou "ožívání" předpisu dříve zrušeného. Opačný názor by podle jeho názoru mohl vést ke vzniku značné právní nejistoty a k překračování jeho ústavně vymezených kompetencí. K "ožívání" dříve zrušeného či změněného právního předpisu v důsledku nálezu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by to ústavní předpisy přímo umožňovaly. Tento názor Ústavní soud dále potvrdil v nálezu

sp. zn.

, ze dne 29. 11. 2002, ve kterém uvedl, že i kdyby zrušil , nedošlo by k oživení , ale nastala by pouze potřeba přijetí nového zákona. Bez výslovné zákonné, resp. dokonce ústavní úpravy nelze tedy podle uvedených rozhodnutí Ústavního soudu dospět k závěru, že zrušením zákona může bez dalšího znovu nabýt platnosti a účinnosti právní předpis jím dříve derogovaný.

Stěžovatelkou rozporovanou legislativní změnou tak došlo pouze k formální úpravě ustanovení tak, že bylo vypuštěno ustanovení písmena b). V souladu s ním, ve znění účinném do 31. 3. 2006, pozbyl platnost. Její argumentace, podle níž, bylo-li v důsledku ustanovení změněno ustanovení vypuštěním pozastavení účinnosti jeho ustanovení , jež podle jejího názoru nabylo opět ke dni 1. dubna 2006 účinnosti, je proto nesprávná.

Ústavní soud tak nemá, co by obecným soudům v posuzované věci vytkl. Ty se jejími argumenty zabývaly velmi podrobně, jak poukázáno shora, a její argumentace v ústavní stížnosti je tak pouhým pokračováním v polemice s jejich závěry, do níž však Ústavní soud není oprávněn vstupovat, pokud současně neshledá porušení ústavně zaručených základních práv. Napadená rozhodnutí jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky nepřekročila rámec podústavního práva.

Ke stěžovatelkou citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu

sp. zn.

, ze dne 9. 3. 2004, je nutno poznamenat, že zde Ústavní soud pouze připustil, že ve výjimečných případech může k obnově neplatné právní úpravy dojít, upozornil však na problém rozporu s principem právní jistoty. Navíc se nejednalo o právní úpravu, která by byla obsoletním derogačním ustanovením, jak je tomu v případě stěžovatelky. Ústavní soud zde odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení tak, aby poskytl Parlamentu ČR lhůtu k přijetí přiměřené právní úpravy.

Tvrzení stěžovatelky, že aplikací práva ze strany orgánů veřejné moci bylo zasaženo do jejích práv zakotvených v a 2, a 4 a y ČR, neshledal Ústavní soud důvodné. K tvrzenému porušení y pak Ústavní soud opakovaně konstatuje, že k porušení tohoto práva by došlo tehdy, pokud by stěžovatelce byla v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pokud by odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, což se v jejím případě evidentně nestalo (

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C.H.Beck 1994, str. 273).

Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu