Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 565/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sázková kancelář, a. s. se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010 č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného pravomocného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Domnívá se, že postupem Finančního úřadu pro Prahu 3, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a Městského soudu v Praze v předchozím řízení a Nejvyššího správního soudu v řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména pak princip právního státu uvedený v preambuli a garantovaný v y ČR.

Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období prosince roku 2007, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), byla rehabilitována ustanovení a . Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na nadměrný odpočet DPH za dané zdaňovací období neuznal a platebním výměrem ze dne 20. 5. 2008 č. j. 119093/08/003511/4269 jej změnil na daňovou povinnost. Proti platebnímu výměru se stěžovatelka odvolala. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 10. 11. 2008 č. j. 16899/08-1300-105163 platební výměr změnilo tak, že vyměřenou daňovou povinnost zvýšilo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2010 č. j. -27 zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé a setrvává na názoru, že zrušením ustanovení současně došlo k rehabilitaci ustanovení a citovaného zákona, a tudíž je dle nich možno postupovat. Je přesvědčena, že přijetím zákonodárce vytvořil právní stav, v němž je problematické se zorientovat a není jednoznačné, co platným právem je a co jím není. Má za to, že tato situace je zcela v rozporu s principem právního státu, neboť adresátu právních norem nezaručuje právní jistotu ve vztazích, v nichž vystupuje. Namítá, že orgány rozhodující v dané věci postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a nejednoznačnost obsahu právní normy přičetly k tíži stěžovatelky, přestože byly povinny postupovat v souladu se zmíněným principem a volit takový výklad, který je pro daňový subjekt příznivější a méně zatěžující. Svoji argumentaci stěžovatelka opírá o judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak sama stěžovatelka uvádí, podstatou ústavní stížnosti je její nesouhlas s výkladem právních účinků čl. XVII bod 2. , kterým bylo změněno ustanovení , podaným obecnými soudy a správními orgány. V ústavní stížnosti pak v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v předchozích řízením, a to především v kasační stížnosti, přičemž své námitky doplňuje četnými odkazy na nálezy Ústavního soudu. Touto argumentací se však již obecné soudy podrobně zabývaly v napadených rozhodnutích, která plně respektují dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, a dle názoru Ústavního soudu se s ní řádně vypořádaly.

Ústavní soud se otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení a ustanovení po jeho novelizaci provedené zabýval ve svém zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011

sp. zn.

, v němž byla posuzována právně totožná věc. Závěry vyslovené v tomto nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho II. senát vázán, se proto uplatní i v projednávané věci. Ústavní soud z citovaného nálezu pouze ve stručnosti uvádí.

"Zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [] stanovil, že "ustanovení a pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.

Přijetím , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen , přestalo citované ustanovení normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.

V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."

S ohledem na shora uvedené tedy nelze napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci považovat za protiústavní.

Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu