Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1319/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky SAZKA a. s. se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. , rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. 2. 2007 č. j . 2361/07-1300-105163, č. j. 2931/07-1300-105163, č. j. 2932/07-1300-105163, č. j. 3161/07-1300-105163 a č. j. 3162/07-1300-105163, ze dne 14. 3. 2007 č. j. 4549/07-1300-105163, ze dne 30. 8. 2007 č. j. 13364/07-1300-105163 a č. j. 13365/07-1300-105163 a ze dne 2. 5. 2008 č. j. 6828/08-1300-105163 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 20. 7. 2006 č. j. 207406/06/009511/4420, ze dne 31. 7. 2006 č. j. 217075/06/009511/4420, ze dne 23. 8. 2006 č. j. 229535/06/009511/4420, ze dne 2. 10. 2006 č. j. 251106/06/009511/4420, ze dne 27. 10. 2006 č. j. 273519/06/009511/4420, ze dne 27. 11. 2006 č. j. 294059/06/009511/4420, ze dne 15. 1. 2007 č. j. 6120/07/009511/4420 a č. j. 6143/07/009511/4420 a ze dne 25. 10. 2007 č. j. 286658/07/009511/4420, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Domnívá se, že postupem těchto orgánů v řízeních, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, byla porušena její ústavně zaručená práva, zásady a principy ve smyslu , a y a , , 2, a 4, , 4 a 5 a a 2 d (dále jen " ").

Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období dubna až listopadu roku 2006 a července roku 2007, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), byla rehabilitována ustanovení a . Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na odpočet DPH za daná zdaňovací období neuznal. Proti shora označeným platebním výměrům na DPH podala stěžovatelka odvolání, která odvolací správní orgán napadenými rozhodnutími zamítl. Následnou správní žalobu stěžovatelky i kasační stížnost v záhlaví uvedené obecné soudy napadenými rozsudky rovněž zamítly.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně informuje o řízeních, jež předcházela podání ústavní stížnosti, a s využitím argumentace, kterou uplatnila před obecnými soudy, opakuje podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé. Nadále trvá na názoru, že zrušením ustanovení současně došlo k rehabilitaci ustanovení a citovaného zákona, a tudíž je dle nich možno postupovat. Je přesvědčena, že v daném případě orgány veřejné moci chybně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení , zejména důsledky, které přinesla jeho novelizace provedená , a nezohlednily otázku současné existence ustanovení , a a jejich vzájemného vztahu, čímž porušily citované články y a y. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu podrobné argumenty, které opírá zejména o judikaturu Ústavního soudu, o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jakož i o názory právní teorie, a odvolává se na vůli a úmysl zákonodárce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem právních účinků čl. XVII bod 2. , kterým bylo změněno ustanovení , podaným obecnými soudy a správními orgány.

V ústavní stížnosti pak stěžovatelka pokračuje v polemice, kterou zavedla již před obecnými soudy, přičemž svoji argumentaci zasazuje do ústavněprávního rámce. Jak je z odůvodnění napadených rozsudků patrno, oba soudy se jejími námitkami dostatečně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Závěry, k nimž v projednávané věci shodně dospěly, jsou zcela v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011

sp. zn.

, v němž se Ústavní soud v právně totožné věci otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení a ustanovení po jeho novelizaci provedené zabýval.

V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [ ] stanovil, že "ustanovení a pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.

Přijetím , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen , přestalo citované ustanovení normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.

V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."

Uvedené závěry nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho senát posuzující nynější věc vázán, se uplatní i v daném případě. Napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci tedy nelze považovat za protiústavní.

Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu