Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3125/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. G., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2010, č.j. -22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení a 3 základních práv a svobod (dále jen " "), ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Tímto rozhodnutím soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 2 340 Kč coby paušální náhrady nákladů výkonu trestu.

Soud připomenul, že Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. , rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. , podle , o soudní rehabilitaci, ve výroku o (stěžovatelově) trestu zrušil a usnesením ze dne 1. 10. 1992 trestní stíhání stěžovatele s poukazem na amnestii prezidenta republiky zastavil.

Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil, že proto "právo žalobce na náhradu škody zaniklo uplynutím tříleté prekluzívní doby podle nejpozději v roce 1995". Jelikož žaloba byla soudu "podána až v roce 2009", nezbývá než ji zamítnout.

Východisko oponentury výsledku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 čerpá stěžovatel z odůvodnění rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. -19, kterým tentýž soud jeho žalobě odvíjející se ze shodného skutkového a právního základu vyhověl.

V poukazovaném rozhodnutí - potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. vysvětlil, že počátek běhu prekluzívní lhůty podle nelze spojovat s usneseními bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, neboť prvně uvedeným byl "pouze zrušen výrok o trestu, avšak nikoli o vině" a pozdějším "byla aplikována amnestie prezidenta republiky, a tudíž nárok byl vyloučen ustanovením ve spojitosti s ustanovením ", nadto jej Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 40/2008, zrušil.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 2 340 Kč.

Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 ), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

a

sp. zn.

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu - ve smyslu existence rozhodnutí excesivního - v dané věci dány zjevně nejsou.

Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009,

sp. zn.

).

Jen na vysvětlenou ku stěžovatelovu poukazu na odlišnost rozhodovací praxe jiného samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 (rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. -19, aprobovaný odvolacím soudem) se poznamenává, že sjednocování judikatury obecných soudů je zákonným úkolem Nejvyššího soudu a nikoliv soudu Ústavního.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Stojí za zaznamenání, že v jiných (obdobných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usneseních

sp. zn.

,

,

a

), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení

sp. zn.

) jako návrh nepřípustný ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu