Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3021/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D.A.S. pojišťovna právní ochrany, a. s., se sídlem v Praze 10, Benešovská 40, zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2009, č. j. -28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, neboť míní, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces.

Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 2 199,10 Kč s příslušenstvím, jakožto pojistného do zániku pojištění.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje nesprávnost napadeného rozhodnutí především zpochybněním závěru, že neprokázala okolnost zániku pojištění, resp. doručení „upomínky ze dne 9. 11. 2006 žalovanému“. Má za to, že i tak měl být uplatněný nárok přiznán.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není – v obecné rovině – v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu ( y), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla – alespoň tvrzena – existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Posuzovaná ústavní stížnost totiž de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka – nepřípadně – předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek dalšímu instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, „věcná správnost“ není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení „podústavní“ správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že – oproti názoru stěžovatelky – v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecný soud – způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity – vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Stěžovatelce jest – ve vztahu k uplatněné argumentaci – připomenout, že předmět řízení vymezila nárokem na zaplacení celkového pojistného do zániku pojištění, nikoli na zaplacení jeho části do určité doby, a procesní postupy (pro absenci stěžovatelky neuskutečnitelné), na které upozornil soud, tudíž své místo mít objektivně mohly.

Ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu