Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 436/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené JUDr. R. J., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 5. 2001, č.j. -27, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení , ve znění , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 16. 7. 2001, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 7. 2001, domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 5. 2001, č.j. -27, kterým byla podle jejího názoru porušena její základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z a 96y ČR. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle , o Ústavním soudu, a návrh na zrušení ustanovení , ve znění , neboť právě v důsledku jeho novelizace bylo toto ustanovení v řízení soudem použito a tím bylo zasaženo do jejích výše zmíněných základních práv.

Ústavní soud z přiložené kopie rubrikovaného rozsudku zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o náhradu škody ve výši 2.000,- Kč, kterou měla stěžovatelka jako provozovatelka čistírny způsobit čištění saka žalobce. Bylo prokázáno, že sako bylo zakoupeno 18. 2. 1998 za 3.100,- Kč a bylo minimálně nošené. Po prvním vyčištění se objevily na saku skvrny, které při reklamaci nebyly odstraněny, navíc při novém vyčištění došlo k poškození a znehodnocení knoflíků. Stěžovatelka na základě reklamace nechala zpracovat znalecký posudek, který shledal reklamaci oprávněnou a škodu vyčíslil na 150,- Kč. Soud při řízení ohledal poškozené sako a dospěl k závěru, že je poškozeno natrvalo a že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby je dále nosil. Dospěl k závěru, že s ohledem na hodnotu saka před poškozením vznikla žalobci škoda ve výši 2.000,- Kč. Závěr znalce, jehož služeb stěžovatelka využila, považoval za neodůvodněný, neboť poškozením nemohla vzniknout škoda pouze ve výši 150,- Kč, nýbrž naopak, že sako má nyní hodnotu 150,- Kč. Svůj závěr opřel o § 421a odst. 1 o.z., podle kterého "každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit."

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelka vznáší námitky k právním závěrům obecného soudu, které se týkají výkladu obyčejných zákonů jako je v daném případě . Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatelka věc přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (y ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (y ČR). Ústavní soud není další instancí, která by mohla rozhodovat ve sporu vyplývajícím ze závazkových vztahů. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecný soud své právní názory řádně odůvodnil.

Z hlediska rozhodování Ústavního soudu proto zůstává základní námitkou stěžovatelky skutečnost, že při řízení žalobce dne 30. 10. 2000 navrhl, aby byl ve věci vyžádán znalecký posudek soudem ustanoveným znalcem. Poté však soud nařídil jednání na květen 2001, kde bylo rozhodnuto, že již další důkazy nebudou prováděny a rozhodl výše uvedeným způsobem. Podle stěžovatelky tak využil novely , podle kterého proti rozsudku o plnění nepřevyšujícím 2000,- Kč není přípustné odvolání. Tvrdí, že v opačném případě by provedl dokazování v plném rozsahu a nerozhodl by jednostranně na základě tvrzení žalobce. Soud evidentně změnil stanovisko poté, co zjistil, že jeho závěry nemůže ze zákona přezkoumávat žádná vyšší soudní instance a tak si práci ulehčil, žádné důkazy neprováděl a rozhodl jednostranně na základě žaloby. O její věci přitom rozhodovala samosoudkyně, nikoli senát. Podle stěžovatelky z Úmluvy nepřímo plyne právo na odvolání. Platností byla zkrácena na svých právech, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Právo na odvolání je základním právem, na kterém byla zkrácena vyčleněním okruhu pro stát nedůležitých civilních závazků podle výše peněžitého plnění. Neodůvodněně je tak v tzv. bagatelních věcech zvýhodněn úspěšný účastník, což odporuje a y ČR, když se v případě zjevně nesprávného rozsudku odpírá odvolání neúspěšnému účastníku. Není možné, aby soud volnou úvahou vzal tvrzení žalobce za nesporná bez provádění důkazů, neboť to porušuje právo na rovnost zbraní.

K těmto námitkám Ústavní soud zaujal toto stanovisko. Předně poukazuje na to, že sama skutečnost, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže vést k trivializaci základních práv a svobod v situaci, kdy postup obecných soudů nebo některého z nich nese znaky libovůle (nález

- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15, č. 109, s. 75). V dané věci se však s názorem stěžovatelky nemohl ztotožnit, i když šlo o tzv. bagatelní částku a stěžovatelka takovou libovůli soudu namítala.

Podle názoru Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na rovnost zbraní v provedeném řízení. Obecný soud nerozhodl bez provádění důkazů. Posoudil stanovisko znalce, které si vyžádala stěžovatelka. To, že se s ním neztotožnil, odůvodnil přiléhavým způsobem a v jeho postupu nelze spatřovat svévoli. Především však provedl důkaz ohledáním věci podle , takže nerozhodoval volnou úvahou, jak tvrdí stěžovatelka. S ohledem na povahu předmětu sporu nelze v závěrech z ohledání učiněných vyvodit porušení procesních práv stěžovatelky. Námitka rozhodování samosoudcem v jednoinstančním řízení je zjevně neopodstatněná, neboť podstatné znaky nezávislého a nestranného soudního rozhodování nejsou dány prvně počtem rozhodujících osob. To, že stěžovatelka v řízení neuspěla, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat a tentýž argument by pak bylo možno použít i v případě jejího úspěchu ve sporu. Stejně tak se Ústavní soud nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že soud evidentně změnil stanovisko poté, co zjistil, že jeho závěry nemůže ze zákona přezkoumávat žádná vyšší soudní instance. Jednání, kde bylo nařízeno provedení znaleckého posudku, proběhlo dne 30. 10. 2000, kdežto novela byla ve Sbírce zákonů vyhlášena dne 12. 1. 2000, tedy podstatně dříve. Jde proto o pouhou domněnku neúspěšného účastníka sporu, nikoli o relevantní důkaz svévolného postupu obecného soudu. Konečně je třeba uvést, že důkaz znaleckým posudkem navrhl žalobce, nikoli stěžovatelka. Její důkazy byly soudem přijaty a je věcí stěžovatelky, že se opakovaně sama řízení osobně neúčastnila, ač byla řádně obeslána. Proto nelze uznat námitku porušení rovnosti zbraní, když příležitost předložit své návrhy dostala (včetně znaleckého posudku jejího znalce) a nebyla vůči protistraně znevýhodněna podstatným způsobem.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout podle , ve znění

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat návrhem na zrušení napadeného ustanovení Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. V případě jejího odmítnutí nejsou dány ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu podmínky k projednání takového připojeného návrhu.

K tomu jen Ústavní soud podotýká, že se z výše uvedených důvodů ani nemohl ztotožnit se závěrem stěžovatelky, že právě vyloučení odvolání podle bylo příčinou jejího neúspěchu ve sporu a že bylo rozhodnuto jednostranně bez provedení dokazování, a to volnou úvahou. Obecný soud se při svém rozhodování řídil jinými ohledy, provedl dokazování a o nepřípustnosti odvolání stěžovatelku pouze poučil, což není důvod pro zrušení takového rozhodnutí pro porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelka tak ani přímo postižena nebyla, neboť sama odvolání nepodala a odvolací soud řízení ve věci jejího odvolání nezastavil, čímž by nepochybně mohlo být zasaženo do jí tvrzeného základního práva na odvolání podle Úmluvy. V takovém případě by bylo nutno rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat právě z hlediska výluky odvolání v tzv. bagatelních záležitostech, když ochrana základních práv a svobod je v kompetenci i obecných soudů podle a y ČR. V projednávané věci však těžiště soudního rozhodnutí spočívalo v jiných okolnostech a nebylo bezprostředně založeno na aplikaci , takže zde nebyly naplněny podmínky a Ústavní soud se proto ústavností nemohl meritorně zabývat. Pro úplnost je třeba dodat, že v Úmluvy nebylo v roce 1950 práva na odvolání (tzv. right on appeal) zakotveno. Stalo se tak až 7. protokolem z roku 1984, v jehož je zakotveno právo na odvolání v trestních věcech, přičemž i zde je možná výjimka v případě méně závažných trestních věcí. V soukromoprávních sporech toto právo upraveno není.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2001 JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu Ústavního soudu