Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1128/2018

32 Cdo 1128/2018-549

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalovaným 1) T. M., 2) M. H., a 3) V. H., všem zastoupeným JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, o určení vlastnictví k podniku, jeho vyklizení a předání, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. -519, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle (jak je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz]. Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. , jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na http://www.usoud.cz, a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).

Nejvyšší soud též vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již shora citované R 4/2014 a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. , či ze dne 31. 1. 2018. sp. zn. ).

Těmto požadavkům dovolatelé dostáli pouze v té části dovolání, v níž argumentují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože ve vztahu k prokázání správnosti žalobkyní předložené y postupoval v rozporu se závěrem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. , podle něhož v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé y, platí, že účastníka, který tuto u předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní a tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé y. K závěru o přípustnosti dovolání však tento argument nevede.

, které se tato námitka týká, dovolatelé označili jako „žalobcem předloženou dohodu zejména pak její dodatek“ a z obsahu související argumentace je zřejmé, že mají na mysli smlouvu o prodeji privatizovaného majetku a její přílohu č. 1 – rozhodnutí ministra zdravotnictví ČR ze dne 21. 5. 1997 o kategorizaci zdravotnických zařízení okresu Rychnov nad Kněžnou pro potřeby privatizace. Stran této y se soud prvního stupně „přiklonil k důkazu smlouvou předloženou žalobcem“, dospěl tedy k závěru, že předložená žalobkyní, která na rozdíl od smlouvy předložené žalovanými spornou přílohu obsahovala, je pravá, a odvolací soud se s tímto jeho skutkovým závěrem ztotožnil. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na závěru, že žalobkyně důkazní břemeno stran pravosti této y unesla (odvolací soud má její pravost za prokázanou), a od dovolateli označeného judikaturního závěru se odchýlit nemohlo, neboť otázku, kdo nese důsledky neunesení důkazního břemene, neřešilo a řešit nemělo důvod. K podstatě a účelu důkazního břemene lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. , a judikaturu v něm citovanou.

Prostřednictvím uvedené námitky dovolatelé ve skutečnosti kritizují způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily předložené listinné důkazy. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (srov. R 4/2014, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , či ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ) a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závazným právním názorem, vysloveným Nejvyšším soudem v jeho předchozím, kasačním rozhodnutí v této věci, tj. v rozsudku ze dne 29. 7. 2013, č. j. -263, neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených v a posoudit dovolání jako přípustné neumožňuje v souzené věci ani zprostředkovaně.

Odklon od řešení otázky hmotného práva přijatého v tomto rozhodnutí dovolatelé nenamítají. Výklad právního úkonu, jehož absenci tam Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu soudům nižších stupňů vytkl, v jejich dalších rozhodnutích proveden byl. Námitka, že odvolací soud se ani v novém rozhodnutí nevypořádal s tím, zda předmět převodu má atributy podniku, je námitkou procesní vady nezahrnující (ani zprostředkovaně) právní otázku, kterou odvolací soud řešil a při jejímž řešení se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ani označení příslušných judikatorních závěrů. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v neodpovídají (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). Proto také věta druhá stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Dovolatelé napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tj. též v té části prvního výroku a ve druhém výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. V této části postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle dílem jako nepřípustné dílem jako vadné odmítl.

Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že podle judikatury Ústavního soudu jsou náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení v stanoveny zcela jasně, účastníku řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , dostupné na www.usoud.cz).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 10. 2018

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu