Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2716/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Neupauera, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. -115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. -106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. -86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností ze dne 3. 9. 2013, která byla doplněna podáními ze dne 1. 9. 2014 a 8. 2. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení y, d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Úmluvy.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. -86, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se tento po České republice domáhal zaplacení částky ve výši 200.000,- Kč, představující přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění stěžovatele, k němuž došlo v období od 10. 6. 1952 do 10. 6. 1953, s odůvodněním, že stěžovateli nelze právo na náhradu nemateriální újmy za nezákonné omezení jeho osoby dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy přiznat, neboť k věznění stěžovatele došlo ještě předtím, než Úmluva nabyla účinnosti (tj. před 3. 9. 1953). Soud prvního stupně dále uvedl, že i v případě, kdy by se nárok stěžovatele na nemateriální újmu měl odvíjet až od jeho účasti na rehabilitaci, nebylo by možno žalobě vyhovět, neboť nárok stěžovatele je s ohledem na ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), promlčen.

3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. -106, potvrzeno. Odvolací soud k tomu uvedl, že soud prvního stupně vzal správně v úvahu právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012,

sp. zn.

, v němž Ústavní soud sice připustil, že se nárok na náhradu nemateriální újmy ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy v případě tehdejšího stěžovatele odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci, avšak v němž zároveň vyslovil, že na druhou stranu by bylo jen stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování zmíněné odpovědnosti státu a že je tedy třeba stanovit určité časové hranice, neboť i aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemůže být bezbřehá. S přihlédnutím k uvedenému pak odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil nárok stěžovatele jako promlčený, když režim promlčení je v daném případě dle názoru odvolacího soudu upraven v ustanovení

4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. -115, odmítnuto podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen " "), neboť dovolání dle názoru dovolacího soudu neobsahovalo všechny náležitosti uvedené v ustanovení , když stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , a jeho dovolání neobsahovalo ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v téhož zákona.

II.

5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že spornou otázkou v dané věci je, zda osoba nevinně vězněná před 18. 3. 1992 má či nemá nárok na zadostiučinění neboli náhradu nemateriální újmy, a pokud ano, jak se počítají promlčecí lhůty. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání s odůvodněním, že stěžovatel se ve vztahu k otázce jeho přípustnosti "nestrefuje ani do jednoho ze čtyř hledisek uvedených v ", uvedl, že má za to, že se "strefuje" do ústavněprávního problému, který má podstatně větší závažnost, když ve svém dovolání namítl nejen rozporuplnost v rozhodování odvolacího soudu, ale především nerespektování právních závěrů z nálezu Ústavního soudu.

III.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. -106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. -86, není.

7. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

8. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu a násl. , na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu trvat. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnil, avšak neučinil tak procesně regulérním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. -106, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2012, č. j. -86, nepřípustná ve smyslu .

9. V této souvislosti Ústavní soud pro úplnost dodává, že se zabýval též eventuálním naplněním podmínek uvedených , avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

III.

10. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. -115, pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené , a je tak způsobilá projednání Ústavním soudem.

11. Ústavní soud proto posoudil - v dané části - obsah ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatele ze dne 24. 5. 2013, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

12. Jak již bylo uvedeno výše, bylo dovolání stěžovatele dovolacím soudem odmítnuto z důvodu, že neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a dále v něm nebyl vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v ustanovení . K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v , v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

13. Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatel ve svém dovolání ze dne 24. 5. 2013 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, výslovně ničeho. Za určitý náznak vymezení naplnění těchto předpokladů lze dle názoru Ústavního soudu považovat sdělení, že "dovolací důvod spočívá v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR i od své vlastní rozhodovací praxe, a sporná právní otázka má být proto dovolacím soudem posouzena jinak." Ústavní soud se však v této otázce ztotožňuje s názorem dovolacího soudu, že takovéto vymezení není dostatečné, když stěžovatel v něm zjevně zaměňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu a dovolací důvod ve smyslu téhož zákona a nadto se "nestrefuje" do žádného ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání tak, jak jsou tato vymezena v ustanovení . To proto, že ani Ústavnímu soudu není zřejmé, kterého ze zákonem stanovených hledisek přípustnosti (a z jakých důvodů) se stěžovatel mínil dovolávat, tj. zda měl za to, že předmětná sporná otázka výkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012,

sp. zn.

(viz níže), byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nebo zda dovolacím soudem tato otázka dosud nebyla vyřešena nebo zda byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo zda již dovolacím soudem byla vyřešena, avšak v daném případě bylo namístě, aby byla posouzena jinak. Ústavní soud proto nemá za to, že by závěr dovolacího soudu o absenci této obligatorní náležitosti byl závěrem svévolným, který by vyžadoval jeho kasační zásah.

14. Ke stejnému názoru pak Ústavní soud dospěl i v otázce (ne)vymezení dovolacího důvodu. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, stěžovatel v souvislosti s dovolacím důvodem vymezil v dovolání "spornou právní otázku", když uvedl následující: "Jak vykládat výrok Ústavního soudu ČR v nálezu ze dne 23. 5. 2012

sp. zn.

ve věci Vladimíra Waise, že aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy‚ nemůže být bezbřehá, aby se předcházelo absurdním důsledkům, kdyby se některé subjekty mohly domáhat svých nároků z důvod[ů], k nimž došlo před 40 a více lety'? ". Právě uvedené však dle názoru Ústavního soudu nelze považovat za řádné vymezení dovolacího důvodu, jímž může být s účinností od 1. 1. 2013 pouze nesprávné posouzení věci (srov. ). Jak již bylo předestřeno výše, dovolací důvod je dle třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že uvede, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. Domníval-li se tedy stěžovatel, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení stěžovatelova nároku, když chybně interpretoval shora uvedený nález Ústavního soudu, pak bylo jeho povinností toto z jeho pohledu nesprávné posouzení odvolacího soudu v dovolání uvést a zároveň vysvětlit, z jakých důvodů jej za nesprávné považuje. Jak však vyplývá z obsahu dovolání, stěžovatel v něm nic takového nečiní. Ústavní soud proto nemohl učinit závěr, že by dovolací soud v tomto ohledu pochybil a porušil tím ústavně zaručená práva stěžovatele.

IV.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení jako nepřípustnou a dílem dle téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu