Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
E819D81D55E6F653C1258EAE0052B15F.html
HTML · 34.47 KB
No categories available
24 Cdo 1687/2026
24 Cdo 1687/2026-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované L. V., zastoupené JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí č.46/14, jako kolizním opatrovníkem, za účasti navrhovatele Města XY, se sídlem městského úřadu v XY, jako hmotněprávního opatrovníka, aOkresního státního zastupitelství, se sídlem v Bruntále, Partyzánská č. 1453/11, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 25 P 23/2017, o dovolání posuzované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 P 23/2017-518, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2025, č. j. 14 Co 201/2025-546, takto:
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 P 23/2017-518, bylo prodlouženo omezení svéprávnosti posuzované (dále taktéž „dovolatelka“) – vyslovené předchozím rozsudkem nadobu tří let od právní moci tohoto rozhodnutí tak, že není nadále schopna samostatného právního jednání s výjimkou právního jednání v běžných záležitostech každodenního života–tak, že na dobu tří let od právní moci rozsudku není způsobilá kprávním jednáním, jejichž předmětem je majetková hodnota převyšující částku 5000 Kč, a že dále není způsobilá vyslovit souhlas nebo odmítnout souhlas s provedením zdravotních úkonů a rozhodovat ozásahu do své duševní a tělesné integrity ve vztahu k diagnostikované duševní poruše (výrok I.). Soud prvního stupně rovněž jmenoval opatrovníkem posuzované město XY (výrok II.) a rozhodl, že opatrovník je oprávněn a povinen za zastupovanou právně jednat v rozsahu jejího omezení ve svéprávnosti, spravovat její jmění a každoročně ke 30. 6. předložit soudu vyúčtování (výrok III.); konstatoval, že tímto se mění předchozírozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 23. 11. 2022, č.j. 25 P 23/2017-321, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.). Soud prvního stupně po vyhodnocení provedeného dokazování vzal za zjištěný skutkový stav, podle nějž posuzovaná nadále trpí závažnou duševní poruchou, která není jen přechodná, a to paranoidní schizofrenií, ke svému chování je zcela nekritická a jen s obtížemi respektuje nezbytnou spolupráci s veřejným (hmotněprávním) opatrovníkem. Byť co do finančního hospodaření došlo k posunu jejích dovedností a schopností, hospodaření je rizikové, stává se, že finance utratí na počátku týdne.Uvedl, že má za to, že není nadále dán důvod pro nejširší omezení svéprávnosti posuzované, jak bylo vysloveno předchozím rozsudkem, a proto přistoupil kezměně rozsahu omezení a zvolil formu negativního výčtu.Omezení v oblasti zdravotní považoval za žádoucí s ohledem na závažnou duševní poruchu a nekritický přístup posuzované ke svému onemocnění. Uzavřel, že vsoučasné době není ještě možná volba mírnějšího a méně omezujícího opatření s ohledem na existující riziko závažné újmy. Není známa ani žádná vhodná fyzická osoba či organizace, která by s posuzovanou smlouvu onápomoci uzavřela, a navíc posuzovaná tuto možnost odmítá, trvá-li nadále na navrácení svéprávnosti.Nadto, nápomoc a podpora je a bude posuzované poskytována ze strany opatrovníka. Soud prvního stupně neshledal důvody pro omezení v ostatních oblastech, vyplývá-li zdokazování i závěrů znalce, že je schopna vyřizovat si své záležitosti na úřadech, např. při vyřízení dávek státní sociální podpory, komunikovat bez větších obtíží, vyhledat si sama pomoc při vyřízení insolvence či si najít zaměstnání.
2. K odvolání posuzované Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2025, č. j. 14 Co 201/2025-546, rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o tom, že omezení ve svéprávnosti posuzované, stanovené předchozím rozsudkem č. l. 321 (již výše zmíněným), se mění tak, že posuzovaná není schopna nakládat s finančními prostředky a majetkem nad částku 5 000 Kč (výrok I.); dále rozhodl, že ve funkci opatrovníka se i nadále ponechává město XY (výrok II.), že České republice se právo nanáhradu nákladů prvostupňového řízení nepřiznává (výrok III.) a že žádný zúčastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně ani odvolacího řízení (výrokyIV. a V.). Odvolací soud zcela souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, kdy u posuzované nadále již nejsou splněny podmínky pro zásah do její svéprávnosti vnejširším možném rozsahu, když z provedeného dokazování vyplynulo směrem ke schopnosti jmenované samostatně právně jednat (aniž by si způsobovala závažnou újmu) podstatné zlepšení. Odvolací soud se však nemohl ztotožnit se závěry soudu prvníhostupně vtom směru, kdy mají být nadále splněny zákonné předpoklady pro zásah do svéprávnosti posuzované v oblasti udělování či odmítnutí souhlasů sprovedením zdravotních úkonů a voblasti rozhodování o zásazích do její duševní a tělesné integrity, a to z důvodu, že vřízení nebylo prokázáno, že by si jmenovaná vtomto směru vlastnímprávním jednáním (či opomenutím) způsobovala závažnou újmu (či že by jí taková újma v dané oblasti reálně hrozila).Odvolací soud souhlasil rovněž se soudem prvního stupně v tom směru, kdy jsou nadále na straně posuzované splněny podmínky pro zásah do svéprávnosti v oblasti hospodaření sfinancemi a majetkem nad částku 5 000 Kč, kdyžv řízení reálná hrozba závažné újmy vyplynula jak ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku, tak i z dalšího dokazování. V tomto kontextu bylo poukázáno zejména na to, žek prvnímu zásahu do svéprávnosti posuzované došlo právě za situace, kdy bylo zjištěno, že si vlastním právním jednáním v této oblasti již způsobila závažné újmy (s jejichž nepříznivými následky se potýká dodnes).
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 24. 4. 2025, č. j. 25 P 23/2017-518, ve spojení snapadeným rozsudkem odvolacího soudu, podala posuzovaná dovolání s tím, že tak činí podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla vrozhodování dovolacího soudu vyřešena a má být dovolacím soudem vyřešena jinak (tuto pasáž dovolatelka označila jako „dovolací důvod“).Kromě podrobné rekapitulace dosavadního průběhu řízení (body 1. – 13. dovolání) pak krátce argumentačně brojí zejménaproti samotnému omezení svéprávnosti, přičemž je přesvědčena, že nadále nejsou podmínky prototo omezení dány vůbec, a tudíž by jí mohla být svéprávnost navrácena vplném rozsahu. Konkrétně pak namítá (body 14. a 15. dovolání), že „se jak okresní soud, tak i odvolací soud, nevypořádaly sjejí argumentací“, že „naopak u obou soudů bylo zdůrazněno jednak stanovisko znalce MUDr. Jaroslava Novotného a dále pak stanovisko ošetřujícího psychiatra MUDr. Heinricha Kalafy“. V této souvislosti pak v závěru dovolání upozorňuje na to, žepodle ustálené judikatury soud může od znalce žádat jen objasnění odborných skutkových zjištění, nikoli právní závěry (zmiňuje přitom nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21 a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13), a že je nezbytné posuzovat znalecký posudek jako každý jiný důkaz, který nepožívá a priori větší důkazní síly (nálezÚstavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 82/23). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
4. Město XY se k dovolání posuzované vyjádřilo tak, že má za to, že posuzovaná potřebuje i nadále k ochraně svých zájmů opatrovníka, jenž bude spravovat její finanční záležitosti, neboť nezvládá běžné finanční hospodaření a neumí vyjít s penězi, které jí jsou vypláceny na její osobní potřeby.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání posuzované rozhodl podlezákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s. ř.“).
6. Řízení o dovolání posuzované, kterým napadla jmenovitě rozsudek soudu prvníhostupně, Nejvyšší soud zastavil podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř., protože funkčnípříslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nenídána (podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutím soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje) a její nedostatek je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o takto podaném dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí astanovisek pod č. 47, ročník 2006).
7. Ve vztahu k dovolání posuzované podanému proti rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud nejprve zabýval jeho přípustností.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř. je dovolání - není-li stanoveno jinak - přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, přijejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu serozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, abydovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
13. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované včasopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí astanovisek pod č. 4, ročník 2014).
14. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), neníodmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
15. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnostidovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání zhlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného čiprocesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22)“.
16. Dovozuje-li dovolatelka v projednávané věci přípustnost dovolání zpouhé citace ustanovení § 237 o. s. ř., konkrétně pak jen ztoho, že „napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“, přičemž však dále zpochybňuje právě jen věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o omezení její svéprávnosti (byť dospěl k jí prospěšnému závěru, že není nadále důvod pro nejširší omezení svéprávnosti), nevymezuje dostatečně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť je povinna vdovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
17. Dovolatelka přitom dovolacímu soudu nepředkládá ani žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež by byla způsobilá odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže způsobilým dovolacím důvodem je právě jen takový, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., tedy že dovolání lze podat pouze proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje-li skutkové závěry soudů vprojednávané věci, má-li za to zejména, že „oba soudy jejím tvrzením a jejímu popisu událostí nevěnovaly náležitou pozornost“ a že „se od samého počátku snažila vysvětlovat, co se vjejím životě stalo“, zpochybňuje tím správnost a úplnost skutkových zjištění, které však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
18. Závěrečnou dovolací argumentaci v bodě 15. dovolání pak dovolatelka staví (zcelaoproti dosavadnímu vymezení obsahu dovolání) na východiscích „obecně dostupné judikatury“ k otázce, do jaké míry je znalecký posudek imperativním, nad ostatními důkazy dominujícím a pochybnostem nepodléhajícím podkladem pro skutkový závěr. Vtéto souvislosti odkazuje na již výše zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž domnělé odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe shledává vneakceptovatelném „privilegování“ znaleckého důkazu a přenášení odpovědnosti za skutkovou (i právní) správnost soudního rozhodování na znalce, přestože soud může od znalce žádat jen objasnění odborných skutkových zjištění. Pokud ktomu namítá rovněž, že vysvětlení z její strany, její návrhy a připomínky zůstaly „toliko vysloveny, resp. zapsány vodůvodnění usnesení obou soudů, nebyly však žádným způsobem promítnuty do úvah obou soudů“, ve svém důsledku tak zjevně napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou vustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ust. § 241a odst. 1 věty první a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), které (v zásadě) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek podč. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022).
19. Na základě obsahu dovolání lze shrnout, že podstatou dovolacích námitek je polemika se správností závěru o naplnění předpokladů pro omezení svéprávnosti posuzované a jmenování opatrovníka s tím, že posuzovaná v dovolání nevymezuje žádné zásadní právní otázky, ale toliko vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně), přičemž polemizuje taktéž se závěry znalců, z nichž soudy v tomto směru – dle jejího názoru však zcela „mechanicky“ – vycházely. Nadto, soud prvního stupně i soud odvolací v posuzované věci v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení provedeného dokazování (zahrnujícího nejen znalecké zkoumání).
20. Vzhledem k tomu, že dovolání posuzované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2025, č. j. 14 Co 201/2025-546, neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. ani způsobilé vymezení dovolacího důvodu, trpívadami, pro něž nelze vdovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud zuvedených důvodů dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2026
JUDr. Roman Fiala
předsed
a senátu