Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 ICdo 118/2022-2621

-2621

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, Nový Hradec Králové, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s.r.o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, identifikační číslo osoby 27106632, zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19, o určení pravosti nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudkuVrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. , -2593 (), takto

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 1. 2022, č. j. -2532 (), určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P966 pod číslem 2, 3, 5, 6, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16 a 17 (výrok I), zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P966 pod číslem 1, 4, 18, 19, 20, 21 a v přihlášce P977 pod číslem 1 a 2 (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce jako věřitel v incidenčním sporu v insolvenční věci dlužníka domáhal určení, že má za dlužníkem shora uvedené nevykonatelné pohledávky popřené žalovanou jako insolvenční správkyní dlužníka na přezkumném jednání dne 29. 1. 2013 a zvláštním přezkumném jednání dne 16. 7. 2013, jež dle žalobce vznikly v souvislosti s žalobcem specifikovanými smlouvami o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví uzavřených s dlužníkem v období od 3. 2. 2011 do 13. 6. 2012 pro smluvní územní jednotky Železná Ruda, Planá a Plasy a smlouvou o dílo označenou jako Regenerace lesoparku Pernink ze dne 21. 7. 2010.

Žalovaná popřela tyto pohledávky z důvodu, že považuje předmětné smlouvy za neplatné pro rozpor se zákonem z důvodu zneužití dominantního postavení žalobcem (vynucování nepřiměřených smluvních podmínek, vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku odběru nesouvisejícího plnění, zneužívání dominantního postavení při zadávání veřejných zakázek a při plnění uzavřených smluv), omylu, porušení zákona o veřejných zakázkách, nekalé soutěže, a rovněž pro rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku.

K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ve výroku II jej změnil tak, že určil, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem v přihlášce P966 pod číslem 19 a 21 a v přihlášce P977 pod číslem 1 a 2, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle , (dále jen „“), pro řešení jí formulovaných otázek hmotného práva, které dle žalované dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za zjevně nedůvodné, a navrhl, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a za splnění podmínek podle , zkoumal, zda dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou.

Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním jeho výroku a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná tedy brojí i proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla žaloba částečně zamítnuta.

K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. ).

Jelikož žalovaná byla v odvolacím řízení v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem potvrzeno částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, procesně úspěšná, nebyla žalované napadeným rozsudkem odvolacího soudu v této části způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit.

Proto dovolací soud postupoval podle ve spojení s a dovolání směřující proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné odmítl.

V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo potvrzeno částečné vyhovění žalobě soudem prvního stupně nebo byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobě částečně vyhovuje, dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Proto posoudil, zda je dovolání v této části (objektivně) přípustné.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle za rozhodnutí podle odstavce 1 písm. c) se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci je předmětem řízení určení pravosti pohledávek žalobce, jež nejsou pohledávkami pracovněprávními nebo ze spotřebitelských smluv. Proto dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu o těch pohledávkách, jejichž výše nepřesahuje 50 000 Kč, je podle ustanovení a odst. 3 nepřípustné.

Ve zbývajícím rozsahu posoudil dovolací soud přípustnost dovolání v souladu s , podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( ). Dovolací soud je proto oprávněn se zabývat pouze takovými otázkami hmotného nebo procesního práva, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. , popř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná (první) otázka, zda je zneužití dominantního postavení smluvní stranou, která je navíc státním podnikem, způsobilé vyvolat právní následek nejen s účinky do budoucna přijetím opatření ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ale i právní následek neplatnosti smlouvy podle obecných ustanovení uvedených v ve spojení s , , případně pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku podle právní úpravy platné v době uzavření smluv.

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle , jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. , ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. ).

Na otázce formulované dovolatelkou, jejímž prostřednictvím se táže na důsledky zneužití dominantního postavení žalobcem v jí popsané situaci, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odpověď na ni je současně závislá na vlastním závěru dovolatelky, jenž odvolací soud neučinil a jenž dovolatelka činí součástí této otázky. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce jako státní podnik nezneužil své dominantní postavení. A to ani tvorbou cen dříví, neboť tyto ceny jsou určovány rozhodnutím jednotlivých soutěžitelů (dodavatelů) v zadávacích řízeních, ani v případě ujednání o splatnosti smluvních ujednání a sankcích za jejích porušení, kde se nejedná o výraznější nepoměr mezi právy a povinnostmi stran a jde o důsledek způsobu uzavírání předmětných smluv v rámci zadávacího řízení, ani ujednáním o poskytnutí bankovních záruk za splnění závazků dlužníka, což je ujednání v rámci veřejných zakázek běžné. Zneužití dominantního postavení ze strany žalobce neshledaly soudy ani ve smluvním svázání komplexních lesnických činností a prodeje dříví, neboť všechny sjednané činnosti se týkají dřevařství a dlužník disponoval kapacitami pro plnění všech těchto činností.

Přípustnost dovolání přitom nemůže založit otázka, která nevychází ze závěrů, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil, nýbrž z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. , či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ).

Obdobný závěr platí i pro otázky (druhou a třetí) dovolatelky, zda má výsadní postavení smluvního partnera se statusem zadavatele, dominanta i soutěžitele v přímém konkurenčním postavení s druhým smluvním partnerem, to vše v rámci jednoho smluvního vztahu, který si v zadávacím řízení vymíní poskytnutí vzájemně nesouvisejících plnění naplňujících skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení podle , o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), vliv na platnost smlouvy uzavřené za těchto okolností, resp. zda je za takové situace platné ujednání o kupní ceně, pokud má takový smluvní partner faktickou možnost ovlivňovat výši kupní ceny prostřednictvím jiných smluvních vztahů v jeho výlučné gesci bez možnosti kontroly s jiným subjektem.

I v případě těchto otázek, kterými dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti předmětných smluv, vychází z jí zformulovaného předpokladu, že žalobce zneužil své dominantní postavení. Tento závěr však odvolací soud, jak uvedeno shora, neučinil, a to ani ve vztahu k žalobkyní tvrzenému vázání souhlasu s uzavřením smluv na odebrání nesouvisejícího plnění či vynucování nepřiměřených (cenových) podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu.

Přípustným dovolání nečiní ani poslední (čtvrtá) dovolatelkou formulovaná otázka, zda mohla vzniknout pohledávka z reklamace provedeného zalesnění před rozhodnutím o úpadku, pokud před rozhodnutím o úpadku dlužníka nebyla provedena volba nároku z odpovědnosti za vady, která je vyžadována smluvním ujednáním mezi účastníky.

Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení , podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. , ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. ).

Dovolatelka svojí otázkou ve skutečnosti zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalobce a dlužník v předmětných smlouvách sjednali, že v případě vad sjednaného zalesňování je dlužník povinen tyto vady odstranit ve lhůtě 15 dnů od jejich písemného oznámení žalobcem (smlouva o dílo ze dne 21. 7. 2010), resp. že pokud úhyn na zalesnění překročí sjednanou míru, je dlužník povinen provést náhradní zalesnění v celém rozsahu úhynu (smlouvy o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví pro smluvní územní jednotky Planá a Plasy). Pouze pro případ, že tak dlužník (včas) neučiní, je žalobce oprávněn požadovat po dlužníkovi náhradu žalobcem účelně vynaložených nákladů v souvislosti s odstraňováním vady, resp. úhradu částky za náhradní zalesnění. Dovolatelka tedy svoji otázku staví na vlastním skutkovém závěru, že pro vznik povinnosti dlužníka odstranit vzniklé vady zalesnění bylo (smluvními ujednáními v předmětných smlouvách) vyžadováno, aby žalobce provedl volbu nároku z odpovědnosti dlužníka za tyto vady (což dle žalované žalobce před zjištěním úpadku neučinil a nemohla mu tak vzniknout pohledávka, jíž by bylo možné podle přihlásit). Odvolací soud však takové skutkové zjištění (zjištění o takovém smluvním ujednání stran) neučinil.

Pouze pro úplnost lze uvést, že dovozuje-li dovolatelka nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ze skutečnosti, že žalobce a dlužník po oznámení vad ze strany žalobce sjednali (před zjištěním úpadku) prodloužení doby, ve které byl dlužník povinen provést náhradní zalesnění (do 15. 11. 2012), nikterak tím nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobce podle přihlásil pohledávky, které před zjištěním úpadku vznikly, byť dosud nebyly dospělé. Obdobně pak namítá-li dovolatelka, že žalobce vystavil fakturu na náhradu za provedení náhradního zalesnění (ve smluvních územních jednotkách Plasy a Planá) dne 3. 12. 2012, resp. 9. 12. 2012 (tedy po zjištění úpadku dlužníka), pak dovolatelka pomíjí, že odvolací soud posoudil předmětné pohledávky přihlášené žalobcem jako pohledávky na provedení náhradního zalesnění uplatněné (vyčíslené) postupem podle , nikoli jako (fakturované) pohledávky na zaplacení náhrady za (včas) neprovedené náhradní zalesnění.

K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle d.

To platí i o skutkových zjištěních, která odvolací soud učinil z předmětných smluv uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem o sjednaných povinnostech dlužníka při odstraňování vad dlužníkem provedeného zalesňování.

Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.

Konečně namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou o ovlivnění sjednaného způsobu indexace vysoutěžených výkupních cen dříví v průběhu trvání smluv uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem, uplatňuje tím vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud, jak zdůvodněno již shora, přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. ).

K tomu pak lze poznamenat, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ).

Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, přitom ve svém rozhodnutí podrobně, přitom logicky a v právu rozumně, vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje uzavření smluv s dlužníkem na základě žalobcem provedeného zadávacího řízení, včetně ujednání o výkupních cenách dříví nabídnutých (při znalosti způsobu indexace těchto cen v průběhu trvání smlouvy uveřejněného v zadávacích podmínkách) samotnými účastníky zadávacího řízení, za zneužití dominantního postavení žalobce (vynucováním nepřiměřených smluvních podmínek).

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu