Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 912/2023

23 Cdo 912/2023-283

USNESENÍ

J. P.

L. J.

, narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ludvíkem Sekaninou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o zaplacení 2 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2022, č. j. -265, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 860 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení

k rukám jejího právního zástupce

.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhal vrácení částky 2 160 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná tvrdila, že jí žalobce tyto finanční prostředky poskytl na základě darovací smlouvy.

Okresní soud v Blansku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. -203, zamítl žalobu o zaplacení 2 160 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání nesouhlasila s dovolací argumentací žalobce, ztotožnila se s postupem i se závěry odvolacího soudu a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce v prvé řadě namítá, že odvolací soud a soud prvního stupně rozhodly tak, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je tzv. extrémní rozpor, jenž má dle žalobce spočívat v závěru, že mezi stranami byla uzavřena darovací smlouva. Má za to, že se jedná o námitku způsobilou založit přípustnost dovolání podle dle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. -2, a stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. . Dovolací soud v projednávané věci neshledal, že by závěr odvolacího soudu o uzavření darovací smlouvy mezi účastníky spočíval v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), nýbrž byl v dané věci přesvědčivě a logicky odůvodněn. Dovolací soud uvádí, že závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobce nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov.např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. , či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. ). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle

Žalobce dále zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), který hodnotil provedené důkazy zcela nesprávně a jednostranně ve prospěch žalované, čímž měl být porušen princip rovnosti účastníků řízení a zasaženo do základních lidských práv žalobce, a to zejména tím, že soudy nižších stupňů při posuzování věrohodnosti svědků nepostupovaly v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. . Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , však nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Poukázal-li žalobce konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se hodnocení důkazů (věrohodnosti svědka), je nutno konstatovat, že v odkazovaném rozhodnutí se dovolací soud zabýval (s negativním závěrem) otázkou, zda odvolací soud může učinit závěr o věrohodnosti svědka bez toho, že by jej sám vyslechl, což však nebyl případ projednávané věci. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. ).

Žalobce rovněž namítá, že se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, která stanovuje rozložení procesního povinností mezi účastníky řízení (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. , či ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. ). Pokud by totiž odvolací soud, resp. soud prvního stupně postupoval ve smyslu citované judikatury, bylo by nutné konstatovat, že žalobce splnil své procesní povinnosti (povinnost tvrzení a důkazní) a unesl důkazní břemeno, zatímco žalovaná tyto své procesní povinnosti nesplnila. Žalobce však opomíjí, že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, ale na pozitivním skutkovém závěru, podle kterého bylo v řízení prokázáno, že byly naplněny všechny pojmové znaky darování (srov. bod 8 napadeného rozsudku). Odvolací soud proto ani neřešil (neměl důvod řešit) procesní otázku řádného provedení navržených důkazů v případě rozhodnutí založeného na neunesení důkazního břemene. S ohledem na to nemůže výše uvedená námitka žalobce založit přípustnost dovolání ve smyslu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Ve vztahu k námitce žalobce, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy výslechem svědků M. P. a S. K., pak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od své ustálené rozhodovací praxe vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. , v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikaturním požadavkům soudy nižších stupňů dostály, jestliže soud prvního stupně zdůvodnil, že s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení neprovedl další navržené důkazy, kdy výslech svědka M. P. neprovedl z důvodu, že se svědek nemohl dostavit k jednání a skutkový děj již byl zjištěn dostatečným způsobem z výpovědí dalších slyšených svědků (srov. bod 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud neshledal, že by se v tomto ohledu soud prvního stupně dopustil jakéhokoliv pochybení (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ve svém odůvodnění rovněž odvolací soud blíže rozvedl důvody, pro které považuje výslech svědka S. K. za nadbytečný (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Přípustnost dovolání podle tak nemůže založit ani tvrzený zásah do základního práva žalobce (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ), neboť neprovedení navrhovaných důkazů soudy řádně odůvodnily.

Ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když připustil a jako důkaz provedl zvukové nahrávky zachycující projevy žalobce osobní povahy pořízené žalovanou bez jeho souhlasu, za situace, kdy je zřejmé, že dokazované skutečnosti bylo možno prokázat jinak (např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. ), přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. K přípustnosti důkazu zvukové nebo obrazové nahrávky pořízené bez souhlasu nahrávané osoby v občanském soudním řízení obecně se Nejvyšší soud vyjádřil právě v žalobcem poukazovaném rozsudku ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak, že tyto lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch. Soud prvního stupně postupoval v souladu s uvedeným judikaturním závěrem, jestliže nejdříve provedl test proporcionality chráněných zájmů účastníků řízení. V jeho rámci dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že zvukový záznam byl pořízen za účelem právní ochrany žalované jako slabší strany významného občanskoprávního sporu, jde v projednávané věci o přiměřený zásah do práv žalobce, kdy navíc obsah ústní dohody mezi účastníky nelze prokázat jinak (srov. bod 43 odůvodnění rozsudku prvního stupně). Soud odvolací se poté s námitkou žalobce, že tento důkaz je nepřípustný, taktéž vypořádal a poukázal rovněž na to, že soud prvního stupně svůj skutkový závěr nestavěl výlučně na zjištěních z tohoto důkazu plynoucích, ale užil je podpůrně v kontextu zjištění učiněných z dalších provedených důkazů, svědeckých výpovědí a zejména listin, předložených samotným žalobcem (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud pominul právně významné skutečnosti mající zásadní význam pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, aniž by se dostatečně vypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, v důsledku čehož je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné a nepřezkoumatelné ve smyslu judikovaných závěrů Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. , čize dne 28. 5. 2003, sp. zn. ), pak ani tato námitka ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu nemůže založit přípustnost dovolání podle Takovou námitkou, která se týká vad řízení, není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v , tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. , ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ). Z ustanovení věty druhé pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v případě žalobce nebyly.

Namítá-li konečně žalobce, že mu od soudů nižších stupňů nedostalo poučení ve smyslu o tom, že žalobce v řízení neunáší důkazní břemeno, vytýká tím ve skutečnosti opět vady řízení. Již v minulosti Nejvyšší soud vyjádřil názor, podle něhož poučení podle ustanovení až 3 slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení Postup podle ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. ).

Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem ( d), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ).

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. 7. 2023

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu