Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4265/2014

23 Cdo 4265/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BOMAT, spol. s r.o., se sídlem Na Jezírkách 40/23, Třebeš Hradec Králové, PSČ 500 11, identifikační číslo osoby 48172707, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 31, proti žalované PEBAL s.r.o., se sídlem U Mexika 1339, 330 23 Nýřany, identifikační číslo osoby 64830942, zastoupené Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 46, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované RETAX s.r.o., se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Vinohradnícka 3, identifikační číslo osoby 35 838 663, o zaplacení 742 092,50 Kč a 4 446,76 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2014, č. j. – 223, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. -166, ve znění opravného usnesení ze dne 9. prosince 2013, č. j. -209, výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 742 092,50 Kč a 4 446,76 EUR s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platně kupní smlouva ve smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), že žalovaná objednané zboží dodala a kupní cena za dodané zboží byla žalobkyní žalované zaplacena. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o kvalitě ve smyslu jakostních parametrů zboží, jak tvrdila žalobkyně (pytle pro hydroponní pěstování rostlin). Žalobkyně neprokázala rozsah a výši požadované škody, neprokázala, že by žalovaná porušila povinnosti ze smlouvy, kdy důsledkem porušení povinností by vznikla škoda, neboť žalovaná řádně dodala žalobkyni zboží, požadované podle objednávek žalobkyně a nebylo prokázáno ani porušení povinnosti dodáním zboží v odlišné kvalitě, než byla požadována. Pokud jde o samotný rozsah škody, soud prvního stupně dospěl k závěru, že y žalobkyní předložené (faktury vydané žalobkyní, kterými byly vyúčtovány kompenzace, faktura – dobropis, shrnutí výdajů na cestovné a ubytování – reklamace Polsko, vyúčtování cestovních náhrad – pan K., paní J. K., paní A. K., pan B. a paní K.; čestné prohlášení jednatele žalobkyně datované 14. 9. 2010) mají podle soudu toliko charakter tvrzení, neosvědčují a ani neprokazují rozsah a výši škody; rovněž žalobkyní předložené y neprokazují porušení povinnosti žalované, a tudíž soud nemohl nedovodit ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a tvrzenou výší škody. Pokud soud některé navržené důkazy nepřipustil, odůvodnil své rozhodnutí tím, že se jednalo o důkazy nadbytečné nebo irelevantní pro dané řízení, které by závažným způsobem neovlivnily posouzení věci. Reklamace uplatněné žalobkyni považoval soud za opožděné a neurčité, když v jednotlivých reklamacích absentovalo tvrzení, kterých konkrétních obalů se reklamace týká, kdy měly být dodány, v čem konkrétně vady spočívaly a kdy byly vady obalů zjištěny. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyni nenáleží ani právo z odpovědnosti za vady a žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č. j. – 223, výrokem I. potvrdil citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, ve znění opravného usnesení, a výroky II. a III. rozhodl náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně s ohledem na žalobní tvrzení se měl zabývat pouze tím, zda je důvodná žaloba o náhradu škody a neměl se již zabývat otázkou práva z odpovědnosti za vady. Odvolací soud proto přezkoumával jen uplatněný nárok z titulu náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout tím, že na uspokojení reklamačních nároků zákazníkem v Polsku vynaložila určité finanční prostředky, čímž ji měla vzniknout škoda. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně tvrzené škody, když ke svému tvrzení nenavrhla žádný důkaz. Uzavřel proto, že nebylo prokázáno, že by žalobkyni vznikla škoda, která měla spočívat v tom, že majetek žalobkyně se zmenšil o částky zaplacené zahraničnímu zákazníkovi a vynaložením nákladů na zahraniční cesty. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle (dále jen „ “), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázku dovolatelka vymezila následovně: „Zda lze dojít k závěru o tom, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno v situaci, kdy soud neprovedl všechny žalobkyní navržené důkazy a jejich neprovedení řádně neodůvodnil, resp. odůvodnil jejich nadbytečností, tj. v obecnější rovině za jakých podmínek (předpokladů) může účastník za řízení unést ohledně svých tvrzení důkazní břemeno.“ Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení důkazního břemene v tom, že oba soudy sice správně aplikovaly , ale nesprávně předmětné ustanovení vyložily. Podle žalobkyně odvolací soud, jakož i soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně rozsahu a výše škody, a to v případě, kdy část žalobkyní navrhovaných důkazů vůbec nebylo provedeno. Nesouhlasí se závěrem, že navržené důkazy nebyly provedeny proto, že byly nadbytečnými a irelevantními. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. , podle něhož je nadbytečným takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění ( ). Podle dovolatelky odmítnutí soudu provést účastníkem označený důkaz proto, že je nadbytečný, samo o sobě vylučuje, aby soud rozhodl o věci samé s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , v němž dovolací soud dovodil, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( věty druhá ), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Podle dovolatelky oba soudy postupovaly v rozporu s konstantní judikaturou i při řešení otázky tzv. opomenutých důkazů, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. a nálezy Ústavního soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že nebyly naplněny důvody pro neprovedení navržených důkazů svědeckými výpověďmi k prokázání, že žalovaná znala účel fólií, k prokázání vad zboží, dodávek zboží a vzniku škody a její výši a důkazu svědeckou výpovědí znalce ohledně příčiny vad zboží. Má za to, že se nejednalo o nadbytečné důkazy. Dovolatelka upozorňuje, že soud je v případě neprovedení navržených důkazů povinen řádně se vypořádat s tím, proč provedení těchto důkazů zamítl – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , avšak odvolací soud se částečným neprovedením důkazů soudem prvního stupně ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy zatížily řízení vadou, dospěly-li k závěru, že nesplnila povinnost tvrzení a důkazní ohledně vzniku škody a jejího rozsahu a přitom nebyly provedeny všechny relevantní žalobkyní navržené důkazy - odchýlily se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. .

Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení obou rozsudků v dané věci.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné. Podle jejího názoru se odvolací soud neodchýlil při řešení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že v dané věci se nejedná o otázku tzv. opomenutých důkazů, protože žalobkyní navrhované svědecké výpovědi byly navrhovány k prokázání jiných skutečností, než k tvrzenému vzniku, rozsahu a výši škody, neměly tudíž relevantní souvislost s předmětem řízení. Poukazuje na to, že z nevyplývá povinnost soudu provést všechny navržené důkazy. Zdůraznila, že žalobkyně, byť soudem prvního stupně řádně poučena, nenavrhla ke svým tvrzením o vzniku škody žádný důkaz.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , (dále opět jen „ “) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. Sbírky, kterým se mění Sbírky, ve znění pozdějších předpisů).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, a není tedy podle přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , v němž dovolací soud dospěl k závěru, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením větou první ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.]. Odvolací soud nerozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ani v otázce opomenutých důkazů. Dovolací soud shledal, že zásada zakotvená byla soudem prvního stupně při provádění důkazů zachována, soud se předmětnými důkazy navrženými žalobkyní zabýval, avšak dospěl k závěru, že y žalobkyní předložené mají toliko charakter tvrzení, neosvědčují a ani neprokazují rozsah a výši škody. Pokud soud některé navržené důkazy nepřipustil, odůvodnil své rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž se považují za opomenuté důkazy jen ty důkazy, které mají souvislost s rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. , podle kterého jsou takzvané opomenuté důkazy ty důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž soud při postupu podle nezabýval. V uvedeném nálezu bylo zároveň v dané souvislosti uvedeno, že není povinnosti soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl). Soud prvního stupně se s otázkou nadbytečných a irelevantních důkazů vypořádal (str. 11 odůvodnění rozsudku), když uvedl, že nepřipustil k provedení ty žalobkyní navržené důkazy, které by závažným způsobem neovlivnily posouzení dané věci, a to za situace, kdy žalobkyně k prokázání tvrzení o vzniku, rozsah a výši škody navrhla důkazy provedením svědeckých výpovědí o prokázání skutečností, že žalovaná znala účel fólií, k prokázání vad zboží, dodávek zboží a důkazu svědeckou výpovědí znalce ohledně příčiny vad zboží. Oba soudy správně v souladu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. ) dovodily, že se v takovém případě jednalo o nadbytečné důkazy, neboť jejich provedením by nebyl objasněn vznik, rozsah a výše škody. Otázkou nadbytečných důkazů se vypořádal i odvolací soud (viz str. 4 odůvodnění rozhodnutí). Konstatoval, že žalobkyně nenavrhla žádný důkaz ke svému tvrzení o vzniku škody. Nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. . Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení procesní otázky tzv. „opomenutých důkazů“ neodchýlil, nemají-li dovolatelkou označované opomenuté důkazy souvislost s rozhodnutím soudu při řešení dané věci. Výslechem navržených svědků by se nemohlo dospět k závěru, že žalobkyni vznikla škoda.

Nutno rovněž konstatovat, že jsou-li součástí námitek k nesprávnému právnímu posouzení věci i námitky k vadnému procesnímu postupu soudu či, jak z obsahu dovolání vyplývá, i k hodnocení důkazů, pak těmito námitkami dovolatelka nijak nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci námitkami založenými na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 3206/2013). Ani případné konkrétní vady řízení, které by měly spočívat ve vadném konkrétním postupu soudu, nemohou založit přípustnost dovolání podle (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. ).

Všechna uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2015

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu