Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1850/2011

U S N E S E N Í

Ing. M. Č.

Pražské teplárenské a.s.

se sídlem v Praze 7, Partyzánská č. 1/7, IČO 45273600, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,

vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. -108, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Dr. Víta Horáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova č. 5.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.9.2010 č. j. -108, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11.12.2008 č. j. -54, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „s žalobním návrhem, aby soud určil, že výpověď daná žalobkyni dne 3.12.2007 je neplatná a pracovní poměr vzniklý pracovní smlouvou ze dne 15.3.2005 mezi žalobkyní a žalovanou nadále trvá“), není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. ) dovolací důvod podle ustanovení a podle ustanovení

Žalobkyně sice v dovolání uvedla, že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení spočívající v tom, že odvolací soud

neprovedl

žalobkyní navržené důkazy

(zejména,

že nepřipustil důkaz „protokolem z výslechu Ing. F. H. ze 17.8.2006 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. , ani důkaz zápisem z jednání představenstva žalované č. 17/2006 ze dne 20. října 2006, kde je „žalovanou uváděno, že je třeba se žalobkyně zbavit“) čímž způsobil „nepřezkoumatelnost obou rozsudků z hlediska žalobkyní namítaných skutečnosti“, a vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (zejména, že předmětná výpověď splňuje formální předpoklady, tedy, že o organizační změně bylo rozhodnuto ještě před podáním výpovědi, že ve výpovědi byl řádně výpovědní důvod uveden, že daná organizační změna spočívala ve zrušení funkce „ekonomického poradce – specialisty v odboru interního auditu“, kterou zastávala žalobkyně a která „byla vytvořena s jejím příchodem k žalované“, a tato funkce se již v době následující po výpovědi „v systemizaci pracovních míst nenachází“, a že o této organizační změně rozhodlo představenstvo žalované dne 10.10.2007 na svém zasedání), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže podle jejího názoru se soudy omezily pouze na zjišťování „formální správnosti výpovědi“, tedy zda skutečně došlo k organizačním změnám, vůbec se však nezabývaly materiální stránkou výpovědi, tj. nezkoumaly okolnosti skončení pracovního poměru (např., že o organizačních změnách rozhodlo „na svém prvním zasedání nové představenstvo žalované, které nemohlo mít žádnou představu o potřebnosti či nadbytečnosti žalobkyně“, a že v oddělení interního auditu žalované pracovalo více zaměstnanců, např. „zaměstnanec na částečný pracovní úvazek a zaměstnankyně nahrazující jinou zaměstnankyni na mateřské dovolené“, se kterými by – podle názoru dovolatelky – bylo „vhodnější“ pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti ukončit).

Žalobkyně současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry o účelovosti výpovědního důvodu, namítá-li, že „provedená organizační změna neměla za cíl deklarované zvýšení efektivity práce, ale měla postihnout žalobkyni“. Žalovaná s ní totiž rozvázala pracovní poměr pouze z důvodu, že žalobkyně na ni podala žalobu ve věci „odstranění následků porušování zásad rovného zacházení“, jež je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. , a že provedené organizační změny „vzešly z iniciativy žalované již v roce 2006“, neboť žalobkyni považovala za konfliktní osobu, které je „potřeba se zbavit“. Na těchto závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že v daném případě je uvedená výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost žalobkyně neplatná a odporuje ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

K dovolatelkou namítaným vadám řízení, že soudy obou stupňů vůbec nepřipustily ani se „žádným způsobem nevyrovnaly“ s žalobkyní navrhovaným důkazem „protokolem z výslechu Ing. F. H. ze 17.8.2006 v řízení vedeném pod sp.zn. , který měl prokázat nevěrohodnost tohoto svědka, neboť jeho tvrzení ve shora uvedeném sporu a v tomto řízení jsou ve vzájemném rozporu, s argumentem žalobkyně týkající se aplikace § 14 odst. 2 zák. práce, ani s důkazem „zápisem z jednání představenstva žalované č. 17/2006 ze dne 20. října 2006, v němž je žalobkyně označena jako konfliktní osoba a je zde „velmi polopaticky žalovanou uváděno, že je potřeba se žalobkyně zbavit“; a že svůj postup odůvodnily pouze tím, že „se jednalo o jiný spor mezi účastníky a jiné časové období, a že proto jejich postup – tj. nevypořádání se s argumetnací žalobkyně - dovolatelka považuje za „typický příklad svévole“, neboť „obecné soudy takto postupovat nejen že nemají, ale především nesmí“, z čehož dovozuje, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 56). O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná.

Dovolatelka totiž opomíjí, že podle ustanovení , věty první, jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle věty druhé tohoto ustanovení soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).

Protože námitky žalobkyně uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacích důvodů podle ustanovení a , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení (srov. st. 3, část věty za středníkem ).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. , , a ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Dr. Vít Horáček osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2.175,- (

2.610

,-) Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. června 2012

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu