Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3843/2022

28 Cdo 3843/2022-335

USNESENÍ

hlavní město Praha

J. N.

, narozený XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. -293, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobce

je

povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. -293, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2022, č. j. -239 [jímž byla zamítnuta žaloba na učení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a rozhodnuto o nákladech řízení] potvrzen (výrok I.) a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že shora označený pozemek, jehož součástí je stavba (dům č. p. XY), nepřešel ex lege do žalobcova vlastnictví (dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), nebyla-li naplněna jedna ze zákonem stanovených podmínek – faktické hospodaření s touto nemovitostí ke dni 24. 5. 1991 (kdy vstoupil v účinnost), jestliže předmětný pozemek jak k datu 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991 fakticky užíval žalovaný, resp. jeho právní předchůdci, jež tak činili na základě práva stavby jako práva věcného, zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., a nejde tudíž o užívací právo odvozené od práva hospodaření s národním majetkem. Podle odvolacího soudu žalobce nepostupoval ani s péčí řádného hospodáře, jestliže nevybíral stavební činži (pachtovné) v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby. Nepřešlo-li vlastnictví k předmětnému pozemku ze státu na obec (žalobce), nemohlo na žalobce (po zániku práva stavby – ke dni 15. 6. 2002) přejít ani vlastnictví k domu postavenému na tomto pozemku. Předmětný pozemek žalobce nenabyl ani originárně vydržením, jelikož neprokázal, že se chopil držby předmětného pozemku, nadto jeho eventuální dobrá víra, že mu pozemek patří, byla by narušena již v roce 2002, žádostí žalovaného o zápis vlastnického práva předmětného pozemku do katastru nemovitostí.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (v dovolání odkazované). Odvolacímu soudu vytýká jako nesprávný jeho závěr, že na něj nepřešlo vlastnické právo k předmětného pozemku podle Za naplněnou přitom považuje i podmínku faktického hospodaření s předmětným pozemkem k 24. 5. 1991 a na podporu tohoto názoru zmiňuje i rozhodovací praxi jiných senátů odvolacího soudu v dalších skutkově podobných věcech. K argumentaci, že nepostupoval s péčí řádného hospodaře (že nevybíral stavební činži – pachtovné), namítá, že soudy nezohlednily jeho reálné možnosti k inkasu této úplaty ke dni 24. 5. 1991 a že právo stavby nelze klást naroveň právu osobního užívání. Odvolacímu soudu také vytýká, že při posouzení právních důsledků zániku práva stavby, zřízeného k pozemku podle zákona č. 86/1912 ř. z., uplynutím doby (dne 15. 6. 2002) se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . K tomu je přesvědčen, že vlastnické právo k předmětnému pozemku a na něm stojící stavbě by nabyl i vydržením. S dovoláním spojil návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. , o obcích /obecní zřízení/), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. , a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. ). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

8. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že v rozhodné době (ke dni účinnosti – 24. 5. 1991) dovolatel (žalující obec) s předmětným zastavěným pozemkem (parc. č. XY v k. ú. XY) ve vlastnictví státu (k němuž byl ke dni 23. 11. 1990 formálně nadán právem hospodaření Národní výbor hlavního města Prahy) fakticky nikterak nehospodařil – nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne 26. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo) – uzavřel, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze státu na obec (vzdor zápisu vlastnického práva obce do katastru nemovitostí realizovanému na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle podaného katastrálnímu úřadu dne 10. 1. 2002) nebyly naplněny pro nedostatek fakticity obecního hospodaření s ním ( ), nikterak se tím od výše citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit) neodchýlil.

9. Polemikou o nemožnosti jakkoli fakticky hospodařit s předmětným pozemkem ze strany žalobce, jestliže sporný pozemek byl smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922 přenechán do užívání osobám oprávněným z práva stavby, jakož i o možnostech a významu výběru stavební činže ke dni 24. 5. 1991, pak dovolatel – ve světle skutkových zjištění odvolacího soudu – nepřípadně marginalizuje význam faktické podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětnému pozemku však splnění faktické podmínky absentuje. Bez vlivu na právní posouzení dané věci je i dovolatelem akcentovaná odlišnost mezi právem stavby a právem osobního užívání.

10. Nepřešlo-li vlastnické právo k předmětnému (zastavěnému) pozemku ve smyslu ustanovení na dovolatele, neprotiví se závěr odvolacího soudu, že se uplynutím doby trvání práva stavby zřízeného dle zákona č.86/1912 ř. z. k předmětnému pozemku (k 26. 5. 2002) dovolatel nestal vlastníkem zde vybudované stavby, ani konkluzím plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , dle nichž po zániku práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. stavba vybudovaná na zatíženém pozemku připadá pozemkovému vlastníkovi.

11. Pro skutkovou odlišnost posuzované věci se rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí ani závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v dovolatelem odkazovaných rozhodnutích (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. ), která – v rovině právního posouzení – akcentují stejná východiska, o něž se opírá posouzení odvolacího soudu v dané věci. Nejde zde ani o tu judikaturou aprobovanou situaci, kdy obec – jde-li o hospodaření s majetkem – realizovala práva a povinnosti z něj plynoucí jinými zákonu neodporujícími dispozicemi (zahrnujícími kupř. i držbu věci či její dočasné přenechání jiné osobě).

12. Namítá-li dovolatel dále, aniž však v tomto směru vymezuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání (nespecifikuje, zda tím klade otázku řešenou odvolacím soudem odchylně od dosavadní judikatury dovolacího soudu či judikaturou dosud neřešenou nebo řešenou rozdílně, případně, zda jde o otázku, jež má být oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu vyřešena jinak), že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem (zastavěnému pozemku a stavbě) vydržel, jest dodat, že ani v uvedeném směru se odvolací soud právní úpravě ani ustálené judikatuře nezpronevěřil, dovodil-li, že vydržení vlastnického práva žalobcem vylučuje okolnost, že se neujal držby ( , , , , účinného do 31. 12. 2013, a násl. a a násl. , , účinného od 1. 1. 2014; srovnej k tomu kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. ).

13. Kritika závěrů odvolacího soudu o tom, že se zřetelem k individuálním okolnostem případu Národní výbor hlavního města Prahy v rozhodném období fakticky nehospodařil s předmětným zastavěným pozemkem, či o tom, že se dovolatel nechopil držby předmětných nemovitých věcí, představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

14. Relevantní není ani argumentace dovolatele údajně odlišnou (nejednotnou) rozhodovací praxí některých senátů odvolacího soudu při posuzování obdobných sporů, jež není měřítkem přípustnosti dovolání podle a oproti které lze poukázat na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu aprobující jiné řešení, jež následně obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. , odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. ).

15. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu (není-li naplněno žádné z tam vypočtených hledisek přípustnosti dovolání).

16. V části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

17. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí ( ), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a ; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím své zástupkyně z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení v částce 3 100 Kč [srov. , 7 bod 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč.

19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 1. 2023

Mgr. Petr Krauspředseda senátu