Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2598/2022

28 Cdo 2598/2022-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalované J. B., nar. XY,bytemv XY, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. - 244, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 12. 5. 2022, č. j. -244, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 1. 2022, č. j. -175, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem stavby č. p. XY vybudované na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je žalobce, a změněn v nákladovém výroku II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dovolání. Předestřel otázku naplnění zákonných předpokladů – faktického hospodaření s majetkem – přechodu vlastnického práva k předmětnému zastavěnému pozemku ze státu na žalující obec ve smyslu ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , a ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , usnesení téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. .

3. Žalovaná navrhla dovolání žalobce odmítnout.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. , o obcích /obecní zřízení/), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. , a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. ). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

6. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že v rozhodné době (ke dni účinnosti – 24. 5. 1991) dovolatel (žalující obec) s předmětným zastavěným pozemkem (parc. č. XY v k. ú. XY) ve vlastnictví státu (jenž byl ke dni 23. 11. 1990 v katastrální evidenci označen jako pozemek ve vlastnictví „Českého státu – Národního výboru hl. M. Prahy“) fakticky nikterak nehospodařil – nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne 27. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo) – uzavřel, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze státu na obec nebyly naplněny pro nedostatek fakticity hospodaření příslušného národního výboru ( ), nikterak se tím od výše citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit) neodchýlil. Nepřešlo-li vlastnické právo k posuzovanému zastavěnému pozemku ve smyslu ustanovení na dovolatele, neprotiví se závěry odvolacího soudu – že se uplynutím doby trvání práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. k tomuto pozemku (k 26. 5. 2002) dovolatel nestal vlastníkem zde vybudované stavby – nikterak ani konkluzím plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , dle nichž po zániku práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. stavba vybudovaná na zatíženém pozemku připadá pozemkovému vlastníkovi. Ke shodným závěrům dospěl pak ve skutkově a právně obdobné věci Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. , jež obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. ).

7. Namítá-li dovolatel dále, aniž však v tomto směru vymezuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání (nespecifikuje, zda tím klade otázku řešenou odvolacím soudem odchylně od dosavadní judikatury dovolacího soudu či judikaturou dosud neřešenou nebo řešenou rozdílně, případně, zda jde o otázku, jež má být oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu vyřešena jinak), že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem (zastavěnému pozemku a stavbě) vydržel, jest dodat, že ani v uvedeném směru se odvolací soud právní úpravě ani ustálené judikatuře nezpronevěřil, dovodil-li, že vydržení vlastnického práva dovolatelem vylučuje okolnost, že se neujal držby (§ , 130 odst. 1, 134 , , účinného do 31. 12. 2013, § a násl. a 1089 a násl. , , účinného od 1. 1. 2014; srov. k tomu kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. ).

8. Kritika závěrů odvolacího soudu o tom, že se zřetelem k individuálním okolnostem případu Národní výbor hlavního města Prahy v rozhodném období fakticky nehospodařil s posuzovaným zastavěným pozemkem, či o tom, že se dovolatel nechopil držby předmětných nemovitých věcí, představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly ( ). Přípustnost dovolání přitom zjevně nezakládá rozdílné řešení nastolených otázek jednotlivými senáty odvolacího soudu.

10. Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu; proti němu však dovolání objektivně – ze zákona – přípustné není [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), podané dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

12. V situaci, kdy Nejvyšší soud bezprostředně přikročil k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (ve smyslu ), jenž sdílí osud meritorně neprojednatelného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované, jež podala v dovolacím řízení vyjádření, náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3.100 Kč [ , 7 bod 5., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 10. 2022

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu