Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3208/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,ve věci žalobců: a) M. Š. a b) J. Š., obou bytem v P., obou zastoupených Mgr. Alenou Košťálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovaným 1) J. J., bytem v O., 2)Městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68 a 3) Hlavnímu městu Praha, sesídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. -122, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „ “) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. -78, zamítl žalobu na určení, že stavba č. p. 538, umístěná na stavební parc. č. 2957, vše v k. ú. M., je ve společném jmění manželů M. a J. Š., společně s návrhem, aby stavební parc. č. 2957 v k. ú. M. byla za náhradu stanovenou znaleckým posudkem přikázána do společného jmění manželů M. a J. Š. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. -122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o (dále „ “) a odůvodnili je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelů odvolací soud opomenul posoudit, zda právo stavby není svým obsahem věcným břemenem nebo zástavním právem a jestli proto nezaniklo v důsledku přechodného ustanovení hospodářského zákoníku ( ) a s ním spojenou judikaturou. Dále se domnívají se, že po nabytí účinnosti již nelze právo stavby považovat za právo věcné, ale za právo obligační, tedy závazek platný pouze mezi stranami smlouvy. Rovněž mají za to, že ke dni účinnosti institut práva stavby zanikl a stavba po uplynutí doby, na kterou bylo právo stavby sjednáno, měla zůstat ve vlastnictví toho, komu právo svědčilo, neboť zanikl zákonný podklad pro nabytí vlastnického práva ke stavbě vlastníkem pozemku. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované 1) a 2) se k dovolání nevyjádřily, žalovaná 3) navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovolání není přípustné.

Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Protože dovolání opírající se o je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle a odst. 3 , a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle , tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu

– www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“)].

Za otázku zásadního právního významu dovolatelé považují otázku řešení důsledků zániku tzv. práva stavby za současné právní úpravy.

Řešení této otázky však zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá, neboť institutem práva stavby se zabýval Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod č. C 85, který sice v rozhodnutí řešil především nezákonnost rozhodnutí a škody způsobené nesprávným úředním postupem, nicméně právní závěry ohledně vzniku, trvání a následného zániku práva stavby zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., lze vztáhnout i na tento případ. Zánikem práva stavby za současné právní úpravy se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. června 2003, publikovaném pod č. v souvislosti s restitučním nárokem. Oba dospěly ke stejnému závěru, že právo stavby zřízené ve smyslu zákona č. 86/1912 ř. z. existuje i po změnách provedených zákonem č. 88/1947 Sb., i , a zaniká uplynutím stanovené doby.

Jak bylo ve výše citovaných rozhodnutích uvedeno, v době účinnosti obecnéhozákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o. z. o.) platila obecně zásada "superficies solo cedit", která znamenala, že stavba nebyla samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku a vlastníkem stavby byl tedy vlastník pozemku. Neplatila však bezvýjimečně. Pokud stavebník stavěl na cizím pozemku, musel mít k tomuto pozemku věcné právo, a to tzv. právo stavby. Právo stavby nebylo předmětem úpravy v o. z. o., nýbrž samostatné úpravy ve zvláštním předpise, jímž byl zákon č. 86/1912 ř. z., který byl nahrazen zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby.

Podle obou uvedených právních předpisů právo stavby vzniklo, jakmile bylo knihovně zapsáno do veřejných /pozemkových/ knih jako břemeno, resp. závada zatíženého pozemku. Dobová právnická literatura dovozovala, že "stavební právo vzniká smlouvou o zřízení práva stavebního, doprovozenou knihovním zápisem ... a že se stavební právo zapisuje jako závada na listu C. ve vkladbě, ve které je zapsán zatížený pozemek, a že teprve tímto zápisem stavební právo vznikne" (Krčmář, J.: Právo občanské, II. Práva věcná, III. doplněné vydání, Praha 1946, s. 280).

Právo stavby bylo právem věcným, a to zcizitelným a děditelným. Zřízeno mohlo být pouze jako právo dočasné a považovalo se za věc nemovitou. Stavba nebyla věcí samostatnou, podle zákona č. 86/1912 ř. z. byla příslušenstvím práva stavby a podle zákona č. 88/1947 Sb. byla součástí práva stavby. Po zániku práva stavby připadla stavba vlastníku pozemku.

Podle ustanovení se ustanoveními tohoto zákona řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším. Podle ustanovení § 564 tohoto zákona právní poměry týkající se práva stavby, založené před 1. lednem 1951, zůstávají nedotčeny a jen na ně lze napříště užít ustanovení zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby.

Podle ustanovení ( ) se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 4. 1964 pokud tímto zákonem nebylo stanoveno jinak; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 4. 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Právní předchůdci žalobců nebyli vlastníky stavby, byli pouze oprávněnými ke stavbě (srov. § 6 zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby), a "příslušela jim práva vlastníka" na dobu vymezenou ve smlouvě.

Odvolací soud proto rozhodl správně, jestliže dospěl k závěru, že právní vztah mezi vlastníkem pozemku a subjektem oprávněným ke stavbě (stavebníkem) zanikl uplynutím stanovené doby a vlastnictví stavby nabyl k 31. 12. 2006 vlastník pozemku.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle za použití jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) vychází z toho, že žalobci nebyli úspěšní a žalovaným 1) a 2) náklady dovolacího řízení nevznikly ( , , a ). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) vychází z , a s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. , kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou ve výši 1.000,- Kč stanovenou podle , , a vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. , neboť úkon právní služby byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. ), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 1.300,- Kč.Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle v částce 273,- Kč, celkem tedy 1.573,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z a a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 3) podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.

V Brně dne 20. června 2013Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu