Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 882/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2023, č. j. -335, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2022, č. j. -293, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. března 2022, č. j. -239, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a d, v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem stavby č. p. 273, jež je součástí pozemku parc. č. 1285 v katastrálním území Hostivař, LV č. 1594, katastrální území Hostivař, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

3. Obvodní soud shledal, že stěžovatel nesplnil třetí podmínku, kterou pro přechod vlastnického práva požaduje , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen " "), a to faktické hospodaření s věcí (pozemkem). Stěžovatel neprokázal, že by s dotčeným pozemkem fakticky hospodařil. Nevybíral pachtovné ani jinak neprojevil ve vztahu k pozemku svou vůli, jako subjekt, na který mělo přejít vlastnické právo. Obvodní soud se zabýval také tím, zda stěžovatel dotčený pozemek vydržel. Dospěl přitom k závěru, že se stěžovatel nechopil držby, a z toho důvodu dotčený pozemek nevydržel, a to v řádné ani mimořádné vydržecí době. Stěžovatel neprokázal přechod vlastnického práva, vydržení ani mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku č. 1285, obvodní soud proto žalobu zamítl.

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný (výrok I.) a stěžovateli uložil nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že na stěžovatele nepřešlo vlastnické právo k dotčenému pozemku podle Shodně jako obvodní soud shledal, že nebyla naplněna třetí podmínka vyžadovaná zákonem, a to podmínka faktického hospodaření s věcí. Náležitě přitom vysvětlil, jak pojem "hospodaření" vykládá. Městský soud přisvědčil závěrům obvodního soudu i v otázce vydržení. K námitce stěžovatele uvedl, že si je vědom rozdílných právních závěrů různých odvolacích senátů v obdobných věcech. V žádné ze stěžovatelem zmiňovaných případů však soud nerozhodl tak, že je stěžovatel vlastníkem pozemků. Pro nyní řešenou věc tak nejsou tato rozhodnutí relevantní.

5. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel bránil dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle a 2 odmítl s tím, že dovolání není přípustné.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Tvrdí, že jím předestřená otázka, tedy zda mohl fakticky hospodařit s dotčeným pozemkem, je otázkou právní, nikoliv skutkovou, jak chybně posoudil Nejvyšší soud. Stěžovatel rovněž upozorňuje na nejednotnou rozhodovací praxi různých odvolacích senátů Městského soudu v Praze, které rozhodovaly v obdobných věcech. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci týkající se jeho věcné legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva k dotčenému pozemku, kterou však již předestřel v předchozím řízení. Zjednodušeně řečeno stěžovatel trvá na svém stanovisku, že s dotčeným pozemkem v rozhodné době hospodařil, jak vyžaduje Proto má za to, že na něj přešlo vlastnické právo.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv.

10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov.

sp. zn.

). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov.

sp. zn.

). O takový případ však v této věci nejde.

11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře také opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Obecné soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Ani zde tak Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah.

12. Článek 36 odst. 1 y (ani ve spojení s y) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.

13. K námitce stěžovatele týkající se nejednotnosti rozhodovací praxe městského soudu lze uvést, že i k této otázce se Nejvyšší soud, byť stručně, vyjádřil. Nejvyšší soud sice připustil existenci nejednotné praxe, uvedl však, že jeho praxe (tj. Nejvyššího soudu) je v této otázce jednotná a byla i v minulosti aprobována Ústavním soudem (srov. bod 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jak uvedl Ústavní soud již v předchozích rozhodnutích, která se týkala shodného stěžovatele a obdobné problematiky, nejednotnost rozhodovací praxe odvolacího soudu je jevem nežádoucím. Vyslovování závazných stanovisek k otázkám podústavního práva však není úlohou Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 18. 10. 2022,

sp. zn.

či usnesení ze dne 7. 2. 2023,

sp. zn.

).

14. Ústavní soud proto shrnuje, že v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, jež by odůvodňovaly meritorní ústavněprávní přezkum a jeho případný zásah do soudního rozhodování. Všechna napadená rozhodnutí jsou jednoznačně a srozumitelně odůvodněna. Bezpochyby z nich vyplývá, z jakého skutkového stavu obecné soudy vycházely a jaké na základě tohoto stavu učinily právní závěry. Obecné soudy se rovněž vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu